Účastníci: Já, Adam, Honda Accord a spousta dalších krámů :-)
Po dlouhých úvahách o našem plánovaném výstupu na Mont Blanc jsme se rozhodli, že vylezeme na nějakou úplně jinou horu. Na nejvyšší horu Alp totiž leze v hlavní sezóně 250 lidí denně, na chatě Ref. du Gouter, odkud se chodí na vrchol, je nutné mít rezervaci se zaplacenou zálohou půl roku předem a stanování je tam už druhým rokem přísně zapovězeno. Poslední kapkou pro nás byla informace o tom, kterak nějakému nešťastníkovi na již zmíněné chatě ukradl kdosi boty, takže musel dolů vrtulníkem.
Vyrazili jsme tedy do oblasti švýcarského Wallisu s cílem zdolat alespoň jednu čtyřtisícovku v oblasti okolo městečka Saas-Fee.
Saas-Fee je vyhlášené lyžařské středisko obklopené 14 horami, jejichž vrchol je výš než 4 000 metrů nad mořem. Pro tuto volbu svědčilo i to, že ubytovaným návštěvníkům (a to i těm v kempu) umožňuje středisko zdarma používat síť místních lanovek.
 |
| Saas-Fee |
Předpověď počasí mizerná. Vyjíždíme v pátek ráno ze Zlína s cílem v kempu Seehorn na švýcarské straně Bodamského jezera. Otužilejší z nás (tedy já) jsme se stihli ještě vykoupat. V sobotu pak pokračujeme mimo dálnici přes hory a doly nejprve do Sankt Galenu, kde zdržuju sháněnín švýcarské simkarty což se zdařilo (chystám o tom samostatný příspěvek) a pak dále skrz Berner Oberland plný jezer až k jeho jižnímu okraji, který je obehnán mocnou hradbou Bernských alp.
Vzhledem k tomu, že ve Wallisu bylo hnusně, utábořili jsme se v Grindelwaldu přímo pod legendární severní stěnou Eigeru. Jendou na ni jistě dojde, ale vědomi si svých možností a vážně divného počasí, vypravili jsme se pouze na ferratu Rostock, což je skalní zub v západní hraně stěny.
 |
| "Mordwand" nad kempem Grindelwaldu |
 |
| V kapličce je malinké muzeum historie výstupů na severní stěnu Eigeru. Mé první setkání s Tonym Kurzem . |
 |
| Na lístek vlakem nitrem Eigeru do Jungfraujochu aby si člověk vzal hypotéku. |
 |
| Nikdy jsem velký romantik nebyl, ale tohohle kámoše jsme si prostě postavit museli :-) |
 |
| Z Eigeru litaly laviny, tak jsme šli raději na pivo. |
Ještě odpoledne jsme pak vyrazili na jih směrem Saas-Fee.
 |
| Základna basejumperů. Příště už s padákem ;-) |
 |
| Na téhle ferratě by se sběrači kovů asi pěkně napakovali. |
 |
| Pohled na lanovku z lanového mostu ferraty |
Wallis nás přivítal mlhou, zimou a deštěm. Ráno v kempu v Saas Grund jen neochotně vylézáme ze spacáku. Vaříme čaj a pozorujeme nízko visící husté mraky všude kolem.
Nakonec se rozkýváme a vyrazíme lanovkou alespoň na exkurzi chaty Hohsaas hütte. Po cestě lanovkou přestává pršet. Během popíjení čaje v chatě zjišťujeme, že se počasí náhle zlepšuje. Na výstup na Weissmies už je bohužel pozdě, ale plán, ve který jsme tajně doufali se uskutečnit dá. Scházíme kousek dolů a traverzujeme sněhovým polem k nástupu na ferratu k vrcholu Jägihorn (3 206 m.n.m).
 |
| Chata Hohsaas |
 |
| Jägihorn za námi |
 |
| Weissmies hütte |
 |
| Na vrcholu |
Pěkná feratka. Akorát slibovaný visutý most přes sedlo pod vrcholem byl během poslední zimy stržen, takže jsme tuto atrakci museli oželet. Po cestě na vrcholovém hřebenu se počasí začalo vracet do původních kolejí celého letošního léta. Hřmět naštestí začalo až v době, kdy jsme byli bezpečně mimo hromosvod na cestě do doliny. Na chatě Kreutzboden dáváme pivko a gulasch suppe za cenu michelinského menu a mažem dolů na nákup do Coopu. Na švýcarské sýry a klobásky už jsme se těšil. Večerní rauty v kempu stály opravdu za to :-)
Ráno je mizerné počasí. Protože předpověď na pozítří vypadá docela dobře, volám na Britannia hütte (3 030 m.n.m), kde rezervuju nocleh na zítřejší večer. Pojali jsme totiž plán zdolat jednu z nejsnazších čtyřtisícovek - Allalinhorn (4 027 m.n.m). Aby to zas nebyla jen trapná procházka po ledovci od lanovky, chtěli jsme vrchol zdolat přávě z Britannia hütte hřebenem Hohlaubgrat, s jedním úsekem lezení obtižnosti 3 UIIA.
 |
| Původně plánovaná trasa z chaty Britannia |
Abychom se nenudili v mizerném čase, rozhodli jsme se zapracovat na aklimatizaci a také trochu zrekognoskovat terén. Vyjíždíme lanovkou do stanice Felskinn (3 000 m.n.m.) a odtud vyrážíme do bíle tmy směrem, kterým odhadujem, že by se mohla nalézat chata Britannia. Popravdě, kdyby před námi nešly dvě dívčiny s krosnami s nápisem Britannia hütte, nikdy bychom tam nedošli. Přesto, že se jedná o jednoduchý choďák traverzem ledovce bez maček a takříkajíc furt rovně, po chvíli v mlze, větru a hustém sněžení už jsme nevěděli kde je nahoře a kde dole. Chodník se zařezával do prudkého sněhového svahu a jediné, co mně uklidňovalo byly tenisky dvou brigádnic z chaty. V chatě jsme dali čaj, poklábosili s fešnou chatařkou a mazali zase zpět v obavě o orientaci. Naše stopy byly zaváty asi tak minutu poté, co jsme prošli, takže chodník jsme pod čerstvým prašanem hledali spíše po hmatu. Jednou jsme z něj kousek slezli, ale nakonec jsme se zpocení až na zadku dostali zdárně k lanovce.
 |
| Britannia hütte |
 |
| Těžký život brigádnic |
Další den opět hnusně. Předpověď počasí se navíc vyvinula v náš neprospěch a do konce týdne a našeho pobytu to vypadá bledě. Po chvíli váhání volám s těžkým srdcem na chatu a ruším rezervaci.
Bloumáme po Saastálu, hledáme kešky a jezdíme zadara lanovkami.
Následujícího rána, se počasi nepatrně lepší a tak balíme vercajk a uháníme na lanovku. Zkusíme alespoň nejednodužší variantu výstupu ze stranice horského metra Mittel Allalin (3 500 m.n.m). Leč hora chtěla jinak. V nejvyšší stanici potkáváme několik alpinistů, kteří se právě vracejí z nezdařeného výstupu. Dva Skoti nám vysvětlují, že na poměrně prudkém ledovci je po pás čerstvého sněhu, který svou nestabilitou hrozí lavinami, nehledě na ztíženou orientaci a neviditelnost trhlin.
Věříme jejich odhadu a pomalu a neochotně obracíme své kroky zpět do údolí.
Další den vyrážíme na prohlídku legendárního Zermattu, který se nachází o jedno údolí vedle.
Vše kompletně v mlze. Z Matterhornu ani Monte Rosy jsme neviděli ani zbla. Místo toho jsme si přelezli nad Zermattem místní sportovní ferratu. Z ferraty nebylo kvůli mlze vidět nejen nejkrásnější alpské vrcholy, ale chvílemi ani do samotného Zermattu, což bylo frustrující. Po návratu zjišťujeme, že předpověď počasí slibuje na páteční dopoledne polojasné okno. Propadáme naději a jdeme se zeptat jak to vidí v Domě horských vůdců v Saas-Fee. Tam nám sdělí, že oni sami s klienty plánují vyrazit. Zachvacuje mně opatrný optimismus.
 |
| Nejjednodužší výstup na Allalinhorn - choďák od lanovky vypadá takto |
Ráno vysedáme s první dávkou turistů z metra na stanici Mittel Allalin, nazouváme mačky a vydáváme se na ledovec. Procházíme okolo sjezdovky, kde několik rolb zuřivě zápasí s několikametrovými nánosy nového sněhu. Viditelnost 50 metrů, lehce sněží, vítr odhadem 15 m/s.
Po chvili nasazujem lyžařské brýle. Před námi postupují dvě lanová družstva Anglánů vedená horskými vůdci. Bez nich bychom se výstupu neodvážili, a odvážili-li bychom se, pak bychom stejně nevěděli kudy. Chodník, vyšlapaný v čerstvém prašanu, se klikatil mezi trhlinami a postup kolmo vzhůru na vrchol by se rovnal sebevraždě.
 |
| Zpola zaváté trhliny |
 |
| Teplučko bylo |
Se skupinou před námi jsme v pohodě drželi krok a to, že se čas od času zastavili k vydýchání jsem jen uvítal. A když bratr na prvním konci lana občas nespokojeným napnutím lana naznačil, že by je i předešel, usměrnil jsem ho vahou své osobnosti, kterou jsem přenesl zátěž i na jeho úvazek aby neměl pocit, že je to příliš snadné.
 |
| Vrcholový hřebínek |
 |
| Jeden z mála výhledů dolů na stanici metra Mittel Allalin |
Čím výše jsme postupovali, tím lépe bylo vidět. přestalo sněžit a mezi větrem hnanou oblačností se čas od času objevila i modrá obloha a dokonce i okolní vrcholy. Byly to ovšem jen pomíjivé několikavteřinové okamžiky. Výstup byl až nečekaně krátký. 500 výškových metrů uteklo jako nic a my jsme se ocitli na vrcholovém hřebínku s křížem. Poprvé přes 4 tisíce metrů nad mořem, jinak nic moc. Výhled naprd, ale měli jsme radost z výstupu, ve který jsme už nedoufali.
 |
| Hora nás nakonec pustila až na vrchol |
Při návratu se objevilo i sluníčko a na ledovci se udělal pěkný hic. Postupně jsme odkládali jednu vrstvu za druhou až jsme lehce zpocení došli zpět k metru. Otočná restaurace na hřbetu Mittel Allalin neměla k východoevropanům příliš přátelský ceník, tak jsme rozhodli, že oslavíme výstup až v údolí pochutinami z Coopu.
 |
| Raut alá Coop |
V sobotu nás čekal už jen úmorná cesta doomů přes Alpy, Alpy a zase Alpy. Z podvečerní plánované návštěvy Hitlerova Orlího hnízda nad Berchtesgadenem nakonec nebylo nic, protože poslední autobus jel v 16 hodin a autem se tam nedá. Řidičský maraton jsme zakončili někdy o půlnoci ve Zlíně.
