čtvrtek 16. června 2016

Chata Pod Rysmi 2016

Matinka moje milovaná nezapomíná si při každé příležitosti sypati popel na hlavu, dávaje si za vinu mé tělesné defekty, kterými má býti neideální tvar páteře (značně prohnuté) a nártu (značně vysokého). Prý je to způsobeno vynecháním fáze lezení v raném mém věku, kdy jsem se ze sedu zvedl rovnou na nohy, a to ty vlastní. Zodpovědnost ovšem nese rovným dílem také nebývale studená podlaha v místě mého tehdejšího pobytu. Každopádně fáze lezení se nakonec dostavila a stále trvá. Byť asi není zrovna důvodem k nadšení pro žádnou matku, zřejmě kromě té, jíž Adam Ondra posílá fotky svých trofejí ;-)
Skluznice skialpů už je dávno zakonzervovaná vrstvou parafínu, pásy visí v komoře, a venku čeká suchá skála na toho, kdo nechce jen tak sedět po zadku, a taky na toho, kdo se možná dětinsky snaží dohnat svou životní fázi lezení.



Chata Pod Rysmi se otvírá tradičně se skončením zimní uzávěry turistických chodníků v půlce června. Rezervuji, zálohuji a čekám, jak vyjde počasí. Plán je jednoduchý. Ve čtvrtek večer na Popradské, v pátek přechod hřebene Ošarpanců (Komín Komarnických 3 UIAA), traverz Lavicí Vysoké do sedla Kohútik, a přes sedlo Váhy na Chatu Pod Rysmi.  Odtud výpady na Voliu Vežu a Žabího Koňa.
Účastníky zájezdu v tomto případě byli Gábina a Tomáš. Pro Toma se jednalo o návrat na místo, kde před cca 15 lety (asi tak přibližně v pravěku) zažil největší hrůzy svého lezeckého života.  V jižní stěně Volovky, bičované provazy bouřkových srážek a blesky proklatě blízko. Ovšem nabídka kvalitního výletu hravě převážila nad pochybností, zda by se staré sliby o tom, že „na Volovku už nikdy“ (učiněné ovšem pod nátlakem a ne ve stavu zcela racionálním) neměly přece jen splnit. Neměly!

Zlomiskovou dolinou vzhůru. Vstříc bodu zvratu :-(


Předpověď je ideální, ale Tatry jsou Tatry. Sobotní ráno na Popradském věští azuro kam až oko a družice dohlédne. Leč smůlu má ten, kdo srážky hlídá, ale na větry zapomíná. Ty se nám připomněly samy, a nutno říct, že nešlo jen o ty, které byly následkem večerní konzumace šošovicové polévky, ale o ty, které působily nebývale rychlý pohyb oblačnosti a také úkaz, kterým jsem ještě dodnes fascinován. Prostě jednoduše řečeno, vodopád tekoucí z Dračí Kotlinky pod Ošarpanci,  tekl všemi směry, jen ne dolů. Po dvou hodinách pochodu vzhůru Zlomiskovou dolinou až pod inkriminovaný vodopád, jsem musel uznat, že tudy dnes asi cesta nevede. Několik lidí se kolem nás vracelo, a zbylá část týmu s vědomím, že mají doma ženu, děti a pěstouna, tváří v tvář stočtyřicetikilometrové vichřici  pochopila, že je čas na sestup. Což jsem asi po 10 minutách při náhlém chvilkovém záchvatu racionality nakonec uznal také, a začal jsem se pomalu smiřovat s faktem, že dnes zůstaneme pouze u turistiky.  To je samozřejmě také důvod, že zbytek dne má paměť zcela vytěsnila. Prostě si pamatuju jen, že jsme došli na chatu po turistické značce a před večeří jsme ještě stihli navštívit vrchol nejvyšší hory Polska – Rysů. A to zcela o samotě!

Selfie na Rysech výjimečně není znakem narcismu autora, ale důsledkem, toho, že nebylo nikoho, kdo by nás vyfotil.


V sobotu ráno vyrážíme s Tomášem na Volovku. Dolů k Žabímu Plesu, které je pokryto ještě vrstvou ledu, následně nahoru k Vyšnému Žabímu plesu a ještě výše na úpatí jižní stěny Voliej Veže.  Gábina má v plánu dojít později, podívat se jak nám to jde popřípadě se zúčastnit druhého výstupu, dá-li čas a počasí.


Žabí plesa cestou na Volovku


Volia Veža je pěkná pyramida, která se vypíná nad Mengusovskou dolinou na hraničním hřebeni do Polska. Její jižní stěna je vyhledávanou destinací, především pro začínající lezce, ale zejména v levé části stěny jsou i vyhledávané obtížnější cesty. Vloni jsem zde lezl Jižní Žebro (3- UIAA) a Štáflovku (5 UIAA). Logická volba dnes padá na cestu Wiesława Stanisławského. Polský bard, který přišel do Tater jako  středoškolák v 16 letech v roce 1925. Lezl s půjčeným lanem (konopným), pohorkami a hasičskými karabinami. Zahynul, tak jako skoro všichni podobně umanutí „umělci skal“ jeho druhu, ve 24 letech pádem z Kostolíku. Pomník si ale vybudovat stihl. Do roku 1933 realizoval údajně více než 140 prvovýstupů a jeho cesty jsou dodnes vyhledávány hlavně proto, že vedou logickými liniemi. Stanislawski nemusel vymýšlet žádné opičárny. Prostě přišel pod stěnu a vylezl jí nějakým zcela logickým směrem, jakým byl například komín v severce malého Kežmaráku (weberovka). Nic to ale nemění na tom, že to asi byl pěkný drak, a lézt tyhle cesty v jeho době s jeho vybavením bych snad ani nechtěl. Stejně jako bych nechtěl létat na prototypu předpotopního „rogala“ bratří Wrigtů.

Na nástupu

V traverzu

Koch koch koch !

Stanislawského cesta na Voliu Vežu je naprostá klasika všech tatranských klasik. Nejříve komín, potom lehký převis a na závěr pěkná plotnička. Nutno přiznat, že obtížnost 5 UIAA se uvádí spíše z úcty k autorovi a jeho době. Stejně jako u Štáflovky se jedná spíše o jednodušší pětku, a někteří namachrovanci dokonce tvrdí, že je to spíš 4-.     

Tomáš v mokrém komínu, který vyšel na něj,  asi celkem ocenil, že jsem vzal dost jistícího materiálu, ale jinak to byla cesta, kterou jsme si užívali. 

Komínkem vzhůru do jeskyně, pak doprava vzhůru přes převisek a nakonec plotnou na jižní hřeben a vrchol.
Voli na Voliej veži ;-) 
Po pěším sestupu (tradičně hnusném) zpět pod stěnu nás přivítala Gábina. Po chvíli přemlouvání, aby s náma vyrazila na Štáflovku (na Jižním Žebru byla fronta jak na maso), vyrážíme sami. Stejně to nebude na dlouho. Nízké dešťové mraky už olizují stěnu, ve které nastupuju do 1. délky. Na štandu dobírám Tomáše, a protože už nám prší za krk, slaňujeme  a velíme k ústupu. U vyšného Žabího Plesa se počasí přece jen zase umoudří a tak chvíli boříme ledy a Gábina se věnuje pozorování svišťů, kterých jsou v nejbližším okolí celé rodiny.

Kam v tom parnu? Sekat ledy na plovárnu :-)

Atmoška na chatě

V neděli máme v plánu Žabáka. Ostrý hřeben, lezecky zcela snadný, avšak svou ostrostí proslulý a také svými výhledy, které ne všem mohou býti příjemné.  Po cestě z chaty usuzujeme, že přístup na hřeben přes sněhové pole a zejména sestup (který je snad divočejší než samotné lezení), není zcela bez rizika pro skupinu našeho ražení, a tak volíme sestup na Popradské Pleso s plány na nějaký prásk v Galerii Ostrvy.

Galerie ostrvy

Pod serpentinami pod Žabími plesy vytahuji foťák (mobil)… tedy nevytahuji. Přesto, že tak chci učinit, není to možné, neboť mobil leží na Chatě Pod Rysmi, a já nemám tak dlouho ruku. Zlatým hřebem dne se tak stal dnes tolik populární horský běh na chatu a zpět. Na chatě mi mobil schovali a následně mi vnutili i jakousi peněženku, která byla (jak jinak) opravdu moje. Jak typické :-(
Po dofunění na Popradské vyrážíme s Tomem přece jen do galerky s plánem vylézt cestu Pavlína a Kráčalíka (6- UIAA). Zde nás ovšem zradila orientace. V půlce první délky je pofiderní štand na smyčkách (spíš slaňák) a Tomáš odtud nakonec slaňuje nevěda kudy přesně dále. Dvojka šedesátníků,  která přišla za námi, nastupuje do stejné cesty, takže se střídáme, a na prvním konci lana vyrážím za nimi, neboť vím kudy. Sice vím kudy, ale počáteční výšvih z komína do stěny vpravo jsem lezl tak idiotsky, že na smyčkovém štandu dobírám lehce otřesen Tomáše a jsem rád, že další postup bude alespoň v této délce řídit on. Přes dva převisky (nejtěžší místo – i když luxusně zajistitelné) vhůru na štand tvořený dvěma zánovními borháky.  Na druhém uvolněně dolézám  a mažeme dolů, neboť nás tlačí čas. 

Výlez z převisu (na druhém s úsměvem)

Tomášovi odjíždí, ze Štrby vlak, který bohužel nepočká. Já s Gábinou totiž jedem rovnou na Chorvatský Pag, za mořem a samozřejmě také, jak jinak, za návštěvou (i když jen malou) lezeckého ráje národního parku Paklenica. Ale to tom možná jindy.    
  
Fotky jsou dílem mým, Gábiny a Toma. Celé album je k dispozici zde 

  
Galerii Ganku (v pozadí) někdy příště.