Víkend s Puškášem

Jednou za rok přesvědčím svého rodného bratra, aby se mnou něco vylezl.
Pavol Pochylý – tatranská lezecká legenda údajně tvrdil, že lézt ve dvou je v jistém směru psychicky těžší než sólo. Zodpovědnost za druhého, zpravidla představuje mnohem větší duševní zátěž. Do pocitů jističe, který s postavou Romana Kreuzigera (na rozdíl ode mě prakticky bez tuku), v zimě, větru a nepohodě, často mimo vizuální a zvukový kontakt, čeká, až prvolezec dosáhne dalšího štandu, přičemž ten prvolezec je jeho vlastní bratr, který navíc leze cestu na hranici svých možností, tak do těch se raději vcítit ani nesnažím. Lezu na prvním.

Jistím!... Lezu!

Mám na sedáku hexcentry DMM, které cinkají. Je to zvuk jako, když jdou švýcarské krávy z pastvy. Adam říká, že dokud cinkají je to ok. Představuji si bizarní scénu se zvětralým prvolezcem, kymácejícím se mrtvolně v laně. Ve větru vyhrávají hexy na sedáku umrlce veselou písničku, a pod ním  na štandu jistič spokojeně poslouchá cinkající vercajk v blažené nevědomosti. Konec morbidní srandy, teď už fakt někam polezem, a překližka to není.

Lomnický vlevo, Kežmarský vpravo. (Uprostřed Vidlový Hrebeň s Vidlovou Vežou)

Aby byl Adam zase o něco psychicky odolnější zvolil jsem Puškášovu cestu v západní stěně Lomničáku (5 UIAA). Na rozlezení, jsme si dali cestu Ľavým Vhlbením na Kežmarák, rovněž od Puškáše (4 UIAA).

Slováci mne vždy něčím překvapí (i když poslední dobou mně to už ani nepřekvapuje). Nejprve „banditi“ na parkovištích, pak vloni to, že první lanovka na Skalnaté Pleso jede až v 8:30, a tentokrát mně dorazili na Zamkovského chatě informací, že snídaně se podává v 7:30. V 6 je světlo, v 19 se stmívá. Co stihnu, když budu ještě v 7:30 tlačit do hlavy snídani na chatě, mi není jasné. Možná túru na Térynku a zpět.  Pro srovnání na Studlhuette pod Grossglocknerem se snídaně podává od 5 do 7.

Naštěstí jsem s tím trochu počítal, a tak v 5 vstáváme, snídáme z vlastních zásob, a vyrážíme na Skalnaté a do Lievikového kotla na nástup. Chvíli diskutujem, zda nezkusit Birkenmajerovu cestu, ale nejistota v orientaci nás od toho plánu odrazuje a tahám cestu (kterou dobře znám) Ľavým vhlbením na rampu, a touto vzhůru až na její konec k poslednímu štandu 10. délky. Odtud ještě pár set metrů dvojkovým terénem na vrchol. Zde potkáváme skupinu na lehko jdoucích polských turistů, kteří se ptají na cestu „do žlabu“. Snažíme se jim vysvětlit, že tudy to sice vede do žlabu, avšak „drogou taternickou“. Jdou s námi na vrchol, odkud je směřujeme do Huncovského sedla. Po chvíli focení se vydáváme za nimi. Počasí celkem pěkné, ale výhledy naprd. Ve třetí délce se nádherné výhledy do Skalnaté Doliny a na její dominantu Lomnický Štít zcela zakalily hustou oblačností, která nás neopustila až do sestupu z Huncovského sedla.

To je tak, když vám nikdo neřekne, že máte zatáhnout břuch :-(

Pivko na Skalnatém a hurá na Zamku k večeři. Naštěstí jsme to stihli ještě před tím, než se na turistickém chodníku usadil medvěd, který svou přítomností způsobil, že skupinka jdoucí po nás,  večeři nestihla, ale zato se málem večeří stala J

Sobota byla „aklimatizační“. Snadné lezení, snadná orientace. Prostě příprava na neděli. Západní stěna Lomnického štítu je vyhlášená, a tak jsme oba zvědaví, co nás vlastně čeká. Zatím mám poměrně jasnou představu o tom, co znamená 900 výškových metrů na 3 kilometech ze Zamky do Téryho kuloáru na nástup, a netěším se na to.      

Vyrážíme před pátou ještě za tmy. Do Téryho kuloáru stoupáme z Malé Studené Doliny kolmo vzhůru suťovým žlabem. Bohužel, jak zjišťujeme o 100 výškových metrů výše, Filmárským žlabem. A tudy cesta do Téryho kuloáru nevede. Takže čelem vzad, dolů a znovu a lépe a radostněji. Do kuloáru přicházíme okolo 7:30. Téryho kuloár je spektakulární místo. Vypadá to tam jako na marsu. Pustý žlab, nad kterým strmí impozantní „ozrutánský můr“ Lomnického štítu. Kolmá, 200 – 300 metrů vysoká západní stěna bude ještě dlouho bránit sluníčku, aby nás rozehřálo, přestože se mu budeme snažit jít naproti.

Téryho kuloár

Nástup do Puškášovy cesty jsme našli snadno. Jedná se o logickou linii, koutem a následně komínem v levé straně stěny na hřeben, kousek od severního zábradlí vycházkového ochozu na vrcholu. V první délce je z dálky vidět několik postupových nýtů.

Na nástup dorážíme okolo 8 a v 8:30 vyrážím do první délky.

Cesta je zajištěna bytelnými štandy na nýtech a několika skobkami a nýty pro postup. Významně to usnadňuje orientaci, ale byla místa, kde jsem si rád založil své vlastní jištění. I vzhledem k tomu, že jsme si nesli všechno v batohu, protože z vrcholu už jsme plánovali sestup přímo k autu v Tatranské Lomnici.

Z tohoto štandu se jistí nejtěžší délka

Ze stejného místa dolů

Nejtěžší je pátá délka ze sedmi. Z nepohodlného „visícího“ štandu, který je tvořen nýtem a skobou vzhůru pětkovým koutem. Následuje převisek (pod ním dvě zánovní skoby), na který se vyšvihujem z pravé strany a pokračujem pětkovým komínem kolmo vzhůru. Nádherný úsek v pevné skále, který s batohem není úplně zadarmo. Nádhera. Začíná konečně pařit sluníčko a tak se potím až na zadku :-)

Ti, kdo říkají, že ze západní stěny Lomničáku jsou nejlepší výhledy, asi nejsou daleko od pravdy. Je odtud vidět prakticky celý hřeben přes Vysokou a Rysy až na Kriváň. Kochal jsem se na každém štandu.

Výhledy ze stěny

Na hřeben dolézáme ve 13 hodin. Poslední délka už vede mezi lokry a zjišťuju, že tahat 7 délek je celkem na palici. Na všech těžších cestách jsem se do teď s parťákem střídal, ale když musím tahat v kuse, je to celkem rozdíl.  Nahoře jsem unavený víc psychicky než na těle, ale kus špeku s chlebem a hořčicí, spláchnutý desítkou, to spravil.

Vítejte v civilizaci ;-)

No fuj!

Při sestupu nás překvapila snadnost „normálky“ do Lomnického sedla, kudy jsme se vraceli, a i četnost všelijakých turistů, kteří se tam pohybovali zjevně v rozporu s návštěvním řádem TANAPu. (To prosím není kritika těch turistů, ale spíše toho nesmyslného návštěvního řádu).

Ze sedla už je to nuda, kterou známe příliš dobře na to, abychom šli pěšky, a tak dáváme vydělat hochům z J&T a míříme do Lomnice v sedě lanovkou. Nutno připomenout, že tihle hoši z J&T byli letos jediní, kteří po nás nežádali parkovné.

Na závěr jeden tatranský závistivý:

Sedia majitelia Penty a J&T na brehu Štrbského plesa a chytajú ryby. Jeden z nich chytí zlatú rybku, pozerá na ňu a po chvíľke hovorí: „No čo ty, chudera, čo by si chcela?“

Kompletní fotoalbum zde.

Chata Pod Rysmi 2016

Matinka moje milovaná nezapomíná si při každé příležitosti sypati popel na hlavu, dávaje si za vinu mé tělesné defekty, kterými má býti neideální tvar páteře (značně prohnuté) a nártu (značně vysokého). Prý je to způsobeno vynecháním fáze lezení v raném mém věku, kdy jsem se ze sedu zvedl rovnou na nohy, a to ty vlastní. Zodpovědnost ovšem nese rovným dílem také nebývale studená podlaha v místě mého tehdejšího pobytu. Každopádně fáze lezení se nakonec dostavila a stále trvá. Byť asi není zrovna důvodem k nadšení pro žádnou matku, zřejmě kromě té, jíž Adam Ondra posílá fotky svých trofejí ;-)

Skluznice skialpů už je dávno zakonzervovaná vrstvou parafínu, pásy visí v komoře, a venku čeká suchá skála na toho, kdo nechce jen tak sedět po zadku, a taky na toho, kdo se možná dětinsky snaží dohnat svou životní fázi lezení.

Chata Pod Rysmi se otvírá tradičně se skončením zimní uzávěry turistických chodníků v půlce června. Rezervuji, zálohuji a čekám, jak vyjde počasí. Plán je jednoduchý. Ve čtvrtek večer na Popradské, v pátek přechod hřebene Ošarpanců (Komín Komarnických 3 UIAA), traverz Lavicí Vysoké do sedla Kohútik, a přes sedlo Váhy na Chatu Pod Rysmi.  Odtud výpady na Voliu Vežu a Žabího Koňa.

Účastníky zájezdu v tomto případě byli Gábina a Tomáš. Pro Toma se jednalo o návrat na místo, kde před cca 15 lety (asi tak přibližně v pravěku) zažil největší hrůzy svého lezeckého života.  V jižní stěně Volovky, bičované provazy bouřkových srážek a blesky proklatě blízko. Ovšem nabídka kvalitního výletu hravě převážila nad pochybností, zda by se staré sliby o tom, že „na Volovku už nikdy“ (učiněné ovšem pod nátlakem a ne ve stavu zcela racionálním) neměly přece jen splnit. Neměly!

Zlomiskovou dolinou vzhůru. Vstříc bodu zvratu :-(

Předpověď je ideální, ale Tatry jsou Tatry. Sobotní ráno na Popradském věští azuro kam až oko a družice dohlédne. Leč smůlu má ten, kdo srážky hlídá, ale na větry zapomíná. Ty se nám připomněly samy, a nutno říct, že nešlo jen o ty, které byly následkem večerní konzumace šošovicové polévky, ale o ty, které působily nebývale rychlý pohyb oblačnosti a také úkaz, kterým jsem ještě dodnes fascinován. Prostě jednoduše řečeno, vodopád tekoucí z Dračí Kotlinky pod Ošarpanci,  tekl všemi směry, jen ne dolů. Po dvou hodinách pochodu vzhůru Zlomiskovou dolinou až pod inkriminovaný vodopád, jsem musel uznat, že tudy dnes asi cesta nevede. Několik lidí se kolem nás vracelo, a zbylá část týmu s vědomím, že mají doma ženu, děti a pěstouna, tváří v tvář stočtyřicetikilometrové vichřici  pochopila, že je čas na sestup. Což jsem asi po 10 minutách při náhlém chvilkovém záchvatu racionality nakonec uznal také, a začal jsem se pomalu smiřovat s faktem, že dnes zůstaneme pouze u turistiky.  To je samozřejmě také důvod, že zbytek dne má paměť zcela vytěsnila. Prostě si pamatuju jen, že jsme došli na chatu po turistické značce a před večeří jsme ještě stihli navštívit vrchol nejvyšší hory Polska – Rysů. A to zcela o samotě!

Selfie na Rysech výjimečně není znakem narcismu autora, ale důsledkem, toho, že nebylo nikoho, kdo by nás vyfotil.

V sobotu ráno vyrážíme s Tomášem na Volovku. Dolů k Žabímu Plesu, které je pokryto ještě vrstvou ledu, následně nahoru k Vyšnému Žabímu plesu a ještě výše na úpatí jižní stěny Voliej Veže.  Gábina má v plánu dojít později, podívat se jak nám to jde popřípadě se zúčastnit druhého výstupu, dá-li čas a počasí.

Žabí plesa cestou na Volovku

Volia Veža je pěkná pyramida, která se vypíná nad Mengusovskou dolinou na hraničním hřebeni do Polska. Její jižní stěna je vyhledávanou destinací, především pro začínající lezce, ale zejména v levé části stěny jsou i vyhledávané obtížnější cesty. Vloni jsem zde lezl Jižní Žebro (3- UIAA) a Štáflovku (5 UIAA). Logická volba dnes padá na cestu Wiesława Stanisławského. Polský bard, který přišel do Tater jako  středoškolák v 16 letech v roce 1925. Lezl s půjčeným lanem (konopným), pohorkami a hasičskými karabinami. Zahynul, tak jako skoro všichni podobně umanutí „umělci skal“ jeho druhu, ve 24 letech pádem z Kostolíku. Pomník si ale vybudovat stihl. Do roku 1933 realizoval údajně více než 140 prvovýstupů a jeho cesty jsou dodnes vyhledávány hlavně proto, že vedou logickými liniemi. Stanislawski nemusel vymýšlet žádné opičárny. Prostě přišel pod stěnu a vylezl jí nějakým zcela logickým směrem, jakým byl například komín v severce malého Kežmaráku (weberovka). Nic to ale nemění na tom, že to asi byl pěkný drak, a lézt tyhle cesty v jeho době s jeho vybavením bych snad ani nechtěl. Stejně jako bych nechtěl létat na prototypu předpotopního „rogala“ bratří Wrigtů.

Na nástupu

V traverzu

Koch koch koch !

Stanislawského cesta na Voliu Vežu je naprostá klasika všech tatranských klasik. Nejříve komín, potom lehký převis a na závěr pěkná plotnička. Nutno přiznat, že obtížnost 5 UIAA se uvádí spíše z úcty k autorovi a jeho době. Stejně jako u Štáflovky se jedná spíše o jednodušší pětku, a někteří namachrovanci dokonce tvrdí, že je to spíš 4-.     

Tomáš v mokrém komínu, který vyšel na něj,  asi celkem ocenil, že jsem vzal dost jistícího materiálu, ale jinak to byla cesta, kterou jsme si užívali. 

Komínkem vzhůru do jeskyně, pak doprava vzhůru přes převisek a nakonec plotnou na jižní hřeben a vrchol.

Voli na Voliej veži ;-) 

Po pěším sestupu (tradičně hnusném) zpět pod stěnu nás přivítala Gábina. Po chvíli přemlouvání, aby s náma vyrazila na Štáflovku (na Jižním Žebru byla fronta jak na maso), vyrážíme sami. Stejně to nebude na dlouho. Nízké dešťové mraky už olizují stěnu, ve které nastupuju do 1. délky. Na štandu dobírám Tomáše, a protože už nám prší za krk, slaňujeme  a velíme k ústupu. U vyšného Žabího Plesa se počasí přece jen zase umoudří a tak chvíli boříme ledy a Gábina se věnuje pozorování svišťů, kterých jsou v nejbližším okolí celé rodiny.

Kam v tom parnu? Sekat ledy na plovárnu :-)

Atmoška na chatě

V neděli máme v plánu Žabáka. Ostrý hřeben, lezecky zcela snadný, avšak svou ostrostí proslulý a také svými výhledy, které ne všem mohou býti příjemné.  Po cestě z chaty usuzujeme, že přístup na hřeben přes sněhové pole a zejména sestup (který je snad divočejší než samotné lezení), není zcela bez rizika pro skupinu našeho ražení, a tak volíme sestup na Popradské Pleso s plány na nějaký prásk v Galerii Ostrvy.

Galerie ostrvy

Pod serpentinami pod Žabími plesy vytahuji foťák (mobil)… tedy nevytahuji. Přesto, že tak chci učinit, není to možné, neboť mobil leží na Chatě Pod Rysmi, a já nemám tak dlouho ruku. Zlatým hřebem dne se tak stal dnes tolik populární horský běh na chatu a zpět. Na chatě mi mobil schovali a následně mi vnutili i jakousi peněženku, která byla (jak jinak) opravdu moje. Jak typické :-(

Po dofunění na Popradské vyrážíme s Tomem přece jen do galerky s plánem vylézt cestu Pavlína a Kráčalíka (6- UIAA). Zde nás ovšem zradila orientace. V půlce první délky je pofiderní štand na smyčkách (spíš slaňák) a Tomáš odtud nakonec slaňuje nevěda kudy přesně dále. Dvojka šedesátníků,  která přišla za námi, nastupuje do stejné cesty, takže se střídáme, a na prvním konci lana vyrážím za nimi, neboť vím kudy. Sice vím kudy, ale počáteční výšvih z komína do stěny vpravo jsem lezl tak idiotsky, že na smyčkovém štandu dobírám lehce otřesen Tomáše a jsem rád, že další postup bude alespoň v této délce řídit on. Přes dva převisky (nejtěžší místo – i když luxusně zajistitelné) vhůru na štand tvořený dvěma zánovními borháky.  Na druhém uvolněně dolézám  a mažeme dolů, neboť nás tlačí čas. 

Výlez z převisu (na druhém s úsměvem)

Tomášovi odjíždí, ze Štrby vlak, který bohužel nepočká. Já s Gábinou totiž jedem rovnou na Chorvatský Pag, za mořem a samozřejmě také, jak jinak, za návštěvou (i když jen malou) lezeckého ráje národního parku Paklenica. Ale to tom možná jindy.    

  

Fotky jsou dílem mým, Gábiny a Toma. Celé album je k dispozici zde 

  

Galerii Ganku (v pozadí) někdy příště.

Kežmarák Ľavým vlbením

Konec září za dveřmi. Podlý Boleslav se kdysi na úsvitu českých národních dějin postaral o den volna, když zapíchnul svého svatého bratra Václava. S přáteli z církve jsme s Gábinou vyrazili na organizovaný víkendový pobyt v Nové Lesné pod Tatrami. Kromě účasti na společných aktivitách bylo cílem nás dvou i dosažení mety v podobě horolezeckého výstupu.

Volba padla na Kežmarský štít. Důvod je jasný. Nástup blízko od lanovky. Neboť jak víme, nejhorší na horolezectví je turistika. Lanovkou téměř na nástup, to zní dobře. Ale potíž je v tom, že první jede až 8:30. V tuto dobu už má správný bard viset na pátém štandu. Navíc koncem září už se stmívá okolo šesté. No co. Jdeme na to a uvidíme.

Naše cesta

První lanovkou na Skalnaté pleso a pěšky pod jižní stěnu Kežmaráku. No ještě to kousek bylo. S materiálem na zádech a Gábinou bez snídaně asi hodinku. Svačinka, obhlídka nástupu, zdobení vánočního stromečku (tak nějak vypadám když na sebe navěším všechny ty blbosti na jištění) a v 10:30 vyrážíme do stěny. 

Zdobení

Cesta Arna Puškáše  - Ľavým vlbením je klasifikována jako 4 UIAA. Osobně bych řekl, že čtyřka je to pouze na jednom místě na konci druhé délky v hladkém koutě. Jinak je to taková pěkná trojka, která se dá „vylítnou“ opravdu rychle. My jsme si to ovšem vychutnávali. Asi až příliš. Počasí na tričko, nádherný výhled.

Gábina pod nejtěžším místem

Ale 3 hodiny na 4 délky je přece jen hodně. I vzhledem k tomu, kdy se stmívá. Zrychluju. Jedna délka na první konci  za 8 minut. Nutno říct, že byla opravdu jednoduchá, takže jeden nýt uprostřed akorát stačil. Cesta je jinak luxusně zajištěná. Na štandu většinou jeden U-borhák. V délce 1-2 postupové nýty. Ještě jsem samozřejmě většinou dojišťoval mými oblíbenými hexy DMM torque nuts, čoky a smyčkami. Friend jsem myslím použil jenom z povinnosti, abych neměl pocit, že je tahám zbytečně J

V 15:30 dolézáme 8. délku k poslednímu štandu. Gábina je lehce konsternovaná z mého oznámení, že se tady odvážeme a půjdeme na vrchol tímhle dvojkovým terénem volně. Volím tedy kompromis a postupujem dále na  krátkém laně. Kromě toho, že jsme dost pomalí, tak ještě trochu bloudíme. Zbytečně si zacházíme na exponovaný hřeben a komplikovaně se vracíme zpět do úžlabí rampy,  která nás nakonec dovede až na vrcholový hřebínek. 

Na krátkém laně na vrchol

Gábina sice nemá z výšek vyloženě fobii, ale výška a expozice hřebenu, který má absolvovat poprvé v životě, ji nutí hledat morál v psychických rezervách. Nakonec se hecla a došla za mnou na vrchol jako kdyby se nechumelilo. Je to pro ni teprve druhá vícedélka a vlastně první v opravdových horách Myslím, že ani netuší, jak moc to bude jednodušší  v podobné situaci příště.  

Na vrcholu

Fotíme se na vrcholu, je 16:45. Poslední lanovka ze Skalnatého jela před 15 minutami. Sundat vercajk, obléct, posvačit, pokochat se… 17:15. Vyrážíme dolů. Čeká nás klasický tatranský sestup. Kolik výborných horolezců – tatranských legend - přišlo v podobném terénu při sestupu o život? My naštěstí nejsme ani výborní horolezci a legendy umíme pouze vyprávět, takže jsme vyrazili pomalu a opatrně. A taky zdlouhavě L. Nad Huncovským sedlem odbočujeme do špatného žlabu. 

Náročný sestup

Čeká nás složitý traverz nepřehlednými rozlámanými skalami do toho správného. Stmívá se. Na hranici tmy potkáváme rodinku kamzíků, která nás nedůvěřivě pozoruje.  

Najdi terénkozu

Dole v Lievikovém kotli už je tma jako v pytli. Vytahujem čelovky, a vyrážíme sotva zřetelným chodníkem směrem ke Skalnatému plesu. Gábina už sotva plete nohama a já se přepínám do režimu „nezastavím, dokud nebudu v posteli a když už nemůžu, tak zrychlím“. Tento přístup se ukazuje jako kontraproduktivní, protože Gábina se v této situaci přepíná do režimu „zastavím, sednu si, odpočinu, pospím, umřu“.  Občas podávám hlášení vedoucímu našeho zájezdu Martinovi, který už o nás začíná mít starost.  Zní to asi podobně jako ta Ebenova píseň. „Já na tom dělám, já na tom makám …“.

Když se před námi v měsíčním světle zaleskla hladina Skalnatého plesa propadl jsem iluzi, že už jsem skoro dole. Skoro je slovo, které od té doby nemám rád. Chodník totiž právě v té chvíli zmizel na velkých plochých žulových blocích, kde stopu nenajdeš. Mužíci se chovali, zato se objevila kleč. A to všude v zorném poli. Probojovávat se kosovkou už jsem jednou zkoušel a tak jsem měl tentokrát pádný důvod se tomu vyhnout. Hodinku bloudění nakonec ukončil Google s leteckou mapou a GPS v mém mobilu.

Na Skalnatém dáváme svačinu, trudomyslnou hodinu se snažím všemožně zlehčit, ale ve vichru, který se prohání kolem, se mi to moc nedaří. Vyrážíme na sestup po sjezdovce do Lomnice. Humus.  A v tom jsem to uslyšel. Dole v údolí. Jakýsi vrčivý zvuk. Gábina se svým katastrofickým viděním světa měla jasno. Medvěd. Zlehčuji situaci slovy, že dole asi někdo jezdí na motokáře. Ale jak postupujeme níže, je to stále zřetelnější. Bručení. Nic jiného než medvěd se v okolí Štartu nemůže pohybovat. Tentokrát je to jasné už i mně. Držíme se středu sjezdovky, svítíme čelovkami… a postupujeme stále pomaleji. U mezistanice lanovky Štart mi volá kamarád Tomáš, který vše uvádí na pravou míru. Žádní medvědi. Jeleni v říji. A hodně. Na sjezdovce pod Štartem mají ideální prostor pro svá klání. Po první úlevě stejně docházím k závěru, že křížit cestu 150 kilovým nadrženým samcům se šavlemi na hlavě taky nebude úplná výhra.

No nakonec nás zachránil Tomáš, když pro nás přijel až na Štart autem. Závory byly naštěstí nahoře.

Paní domácí na nás počkala s večeří až téměř do půlnoci. Dnes chutnala obzvlášť dobře.

Tož, musím říct, že tůra se vydařila, únava to potvrzuje, je o čem vyprávět, a tradice pozdních nočních návratů zůstala zachována J                 

Podzimní víkend pri Zelenom plese

Poslední letošní příležitost k tatranskému lezení bez sněhu se nám naskytla 17. října. Původně plánovaný samotářský výlet na Brnču s knihou se nakonec změnil v super lezení, ve kterém kniha sehrála také svou nemalou roli :-) Ukázalo se totiž, že bratr po prvotních negativních reakcích zcela dobrovolně svůj pohled přehodnotil, překopal kalendář, sbalil batoh, nakešoval kešky do GPS a přistoupil na Vsetíně do mého kupé. Tím byla sestava zkompletována.

Chata pri Zelenom plese (dříve Brnčalova)

Plán byl jasný. Barometr již několik dní vytrvale stoupal, takže jsme se nenechali zmást deštěm, větrem, mlhou a podobnými protivenstvími a optimisticky plánovali sobotní výstup na Jahňací štít, čímž mělo být turistice učiněno zadost. Na neděli jsem tajně doufal ve slunce a nějaké fakt husté lezení.
Zatím jsme se však museli vyrovnat pouze s hustým deštěm. Ten byl příčinou, že při výstupu k Zelenému plesu by nám nestačil ani Ueli Steck. Vidina suchých trenýrek a večere byla opravdu velkou motivací.

Po cestě na chatu jsme "lehce" promokli

Spali jsme na povale s dalšími 30 horolezci. Zásoby alkoholu některých byly opravdu velké, takže o zábavu (spíše nedobrovolnou, v našem případě zůstalo pouze u zdvořilostní výměny vzorků k degustaci) bylo celou noc postaráno.

Ubytování za 8 EUR na povale ve vlastním spacáku mělo romantického ducha, kterému se dostalo mocného přiživení plameny v litinových kamnech, které jsme si sami udržovali při životě vzpomínaje při tom na dětství s romány Jacka Londona.

Naše "coupé"

Romantika na povale

Polopenze za 14 EUR byla sice relativně drahá, ale obsah stál za to. Srovnatelnou nadílku bufetové snídaně jsem zažil naposledy snad jen v hotelu Europa v centru Vídně. Na slovenské poměry zcela nevídané. Večeře o třech chodech s porcemi (jak) pro horolezce byla taky super. Jakékoliv úvahy o vlastním stravování považuji ve světle této zkušenosti za naprostý nonsens.

Sobota ráno, 18. 10. 2014. Barometr neustále stoupá, v 9 přestává pršet, vypadá to, že nastává očekávaný ráj na zemi, leč zmýlili jsme se. Po 15 minutách chůze směr Červená dolinka začíná opět pršet. Anglické počasí s větrem o závod pokračuje až na vrchol Jahňacího štítu. Nahoře námraza, vichr, déšť se sněhem, viditelnot 20 metrů.

Bílá tma na Jahňacím štítu

Jaké kopce v okolí jsou vidět, když jsou vidět, nám prozradila chytrá tabulka

Brácha hledá vrcholovou kešku. Já, prostý mudla převlékám zpocené triko, svačím, doplňuji tekutiny a proklínám geocaching. Po cca 30 minutách čekání, mumlajíce cosi o proklaté vášni k hledání těch podivných pokladů, promrzlýma rukama hážu batoh na záda a mažu do doliny. I "kačer" byl nakonec uspokojen, a s hřejivým pocitem u srdce z nového zápisu v logu mě poměrně rychle dostihl.

Počasí se nakonec umoudřilo během sestupu, takže v Červéné dolince jsem mohli odbočit z chodníku abychom si mohli prozkoumat kudy, že se na tu Žeruchovú vežu vlastně leze. Nástup jsme našli jen velmi přibližně, ale do zítra byl čas nastudovat ještě průvodce.

Na hraně Červené doliny

Neděle 19.10.2014. V noci mráz jak samec. Kežmarák a  Baraní rohy pod sněhem. Ale do jihovýchodní stěny Žeruchovej  veže od časného rána praží slunce. Obloha vymetená.

Nikam nespěcháme. Kocháme se výhledem, studujem průvodce a čekáme až nám stěna trochu oschne.

Původní záměr, začít své první prvolezecké pokusy něčím opravdu jednoduchým, jsme trochu upgradovali po té, co Adam zjistil, že v cetě "Cez knihu" je keška. Pro mě to znamenalo se trochu hecnout a přelézt jednu délku obtížnosti 5 UIIA, což jsem zatím nezkoušel ani jako druholezec :-)

Stránka z průvodce

Přicházíme pod stěnu. Slunce peče do hlavy, posledních 500 metrů jdu svlečený do půl těla.

Jižní stěna. To znamená spoustu slunce :-)

Nástup se dá najít snadno, 4 metry nad zemí se ve skále leskne borhák. Třídíme vercajk, a rozhodujeme se, že necháme jeden batoh dole.

Optimizmus, pod stěnou.

Důležité je, být barevně sladěn. Toto je můj model "Vlastmil Harapes" :-)

Navíc do první délky zrovna nalézá dvojice pře námi. Na prvním konci leze slečna / paní, která, která s tím tedy dost zápolí, takže máme spoustu času. Nalézam do stěny a začínám ji chápat. Nakonec ale zjišťuju, že to nebude tak žhavé a první délka je docela v pohodě. Do druhé, té pětkové, nalézám s lehkým mrazením v zádech a postupuju opravdu dost pomalu. Nicméně nečekaně jistě. Mám z toho zjištění radost a v kombinaci s  maximálním soustředěním ani nemám čas se bát :-)

Nástup

Na druhém štandu, který je, stejně jako ostatní v prvních 3 délkách, tvořen dvěma naprosto luxusními borháky (člověk si pomalu připadá jako na ferratě;-) dolézám družtvo před námi. Přivazuju se ke štandu a čekám. Ve třetí délce se nachází skalní útvar zvaný kniha. Jmenuje se tak proto, že (zcela nečekaně) připomíná knihu.  Obtížnost je zhruba 4/4+, ale slečna / paní přede mnou tam neskutečně "maturuje". Asi ve třičtvrtě knihy se zasekává a já pomalu čekám, kdy se rozpláče.  Nakonec se zvetila, založila pár friendů na povzbuzení a zmizel kdesi ve výšině k radosti spolulezcově i mojí.

První délka

Trvalo to opravdu dost dlouho a vzhledem k tomu, že brácha lezl poprvé v životě vícedélkovou cestu a stál tam na štandu mimo můj dohled a doslech již pravděpodobně značně nervózní, cvakl jsem štand po domluvě s chlapem před námi do jím obsazených borháků, a v rámci zachování duševního zdraví druholezce, začal dobírat.

Soukej, soukej, pozorně se koukej ... abys neodvázal to co nemáš

Kniha, to už byla jen taková třešinka na dortu, kochali jsem se výhledem a přímé slunce krásně hřálo do tváře. Času dost. Nad knihou štanduju jenom kvůli focení.

Kniha ze zdola

Kniha z hora

Na konci třetí délky přichází "kačerova" chvíle. Keška se nachází na skalním hrotu nad štandem. S lehkou obavou, jak to asi půjde zpátky, vylezám  4 m a s vítězoslavným pocitem nepostradatelného mudly vytahuju krabičku s pokladem a posílám ji po laně Adamovi, aby se mohl zalogovat.

Keška jede

Příchází chvíle, kdy se musíme rozhodnout zda slaníme dolů, nebo budem pokračovat až na vrchol a následně slezeme a slaníme žlabem z Predného Žeruchového sedla. Touha zdolávat vrcholy vítězí, a tak se vydávám vzhůru do dalších dvou délek trojkového lezení a lehkého bloudění. Během mého šaškování mezi klečí, zapadá za hřebenem Kolového štítu slunce. Vylézám o dva metry vzhůru, a slunce opět vychází. Vzpomínám na Malého Prince, leč brzo slunci přestávám stačit a nezadržitelně se ocitám dnes již natrvalo ve stínu.

Poslední dvě délky

Na hřebenu začíná zčerstva foukat a člověk si začíná znovu uvědomovat, že je v horách a že je říjen. Oblékáme větrovky a mažem dál. Já mám přece jen o něco více tuku, a tak si vychutnávám pohled na bráchu, třesoucího se zimou. Je to totiž jeden z mála momentů, kdy mi nadbytečná kila poskytují drobnou výhodu :-).

Slaňuju a skoro nejsem vidět

Za solidního vichru dorážíme k slaňáku na špičce hřebenu, spouštíme se do sedýlka pod námi, obcházíme vrhol Východnej Žeruchovej veže ze strany doliny Bielych plies s nádherným výhledem na Belianské tatry, ozařené sluncem, které už jinak nevidíme, a opatrně sestupujeme strmým žlabem. V místě kde se žlab zužuje slaňujeme už s čelovkami celkem dvakrát 50 metrů a už zcela po tmě hledáme cestu sutí k nástupu, kde máme jeden batoh a pořádné boty.

Selfie na závěr

Tož jako crcali jsme se s tím dobře.  Do vylidnění chaty (neděle večer) jsme se vrátili ve 20:00. Večeře na nás naštěstí ještě zbyla. Dokonce jeden přiopilý polský bratr pozval mě při mé cestě do sprchy na borovičku s hořcem. Nechtěl jsem vyvolávat konflikty mezi slovany, tak jsem jeho pozvání přijal, aby mi po cestě ze sprchy vnutil ještě nášup do druhé nohy. V druhém případě jsem v rámci slovanské vzájemnosti navrhoval reciproční postup při placení, ale reagoval na to dost podrážděně, takže jsem hrozící konflikt raději odvrátil tím, že jsem se napil opět za Zloté.
Spalo se tedy moc dobře.

Pondělí jsme zahájili mocnou snídaní a úmorným výstupem s kompletní bagáží na Velkou Svišťovku abychom se po sestupu v mlze na Skalnaté pleso spustili lanovkou do Lomnice. To vše kvůli dvěma keškám, jejihž vábení někteří z nás prostě nedokáží čelit :-)

Na Svištovku s 20 kilovým báglem jsem se táhnul jak smrad 

Pak už následovalo rozloučení s horami a cesta po železnici až domů.