Víkend s Puškášem

Jednou za rok přesvědčím svého rodného bratra, aby se mnou něco vylezl.
Pavol Pochylý – tatranská lezecká legenda údajně tvrdil, že lézt ve dvou je v jistém směru psychicky těžší než sólo. Zodpovědnost za druhého, zpravidla představuje mnohem větší duševní zátěž. Do pocitů jističe, který s postavou Romana Kreuzigera (na rozdíl ode mě prakticky bez tuku), v zimě, větru a nepohodě, často mimo vizuální a zvukový kontakt, čeká, až prvolezec dosáhne dalšího štandu, přičemž ten prvolezec je jeho vlastní bratr, který navíc leze cestu na hranici svých možností, tak do těch se raději vcítit ani nesnažím. Lezu na prvním.

Jistím!... Lezu!

Mám na sedáku hexcentry DMM, které cinkají. Je to zvuk jako, když jdou švýcarské krávy z pastvy. Adam říká, že dokud cinkají je to ok. Představuji si bizarní scénu se zvětralým prvolezcem, kymácejícím se mrtvolně v laně. Ve větru vyhrávají hexy na sedáku umrlce veselou písničku, a pod ním  na štandu jistič spokojeně poslouchá cinkající vercajk v blažené nevědomosti. Konec morbidní srandy, teď už fakt někam polezem, a překližka to není.

Lomnický vlevo, Kežmarský vpravo. (Uprostřed Vidlový Hrebeň s Vidlovou Vežou)

Aby byl Adam zase o něco psychicky odolnější zvolil jsem Puškášovu cestu v západní stěně Lomničáku (5 UIAA). Na rozlezení, jsme si dali cestu Ľavým Vhlbením na Kežmarák, rovněž od Puškáše (4 UIAA).

Slováci mne vždy něčím překvapí (i když poslední dobou mně to už ani nepřekvapuje). Nejprve „banditi“ na parkovištích, pak vloni to, že první lanovka na Skalnaté Pleso jede až v 8:30, a tentokrát mně dorazili na Zamkovského chatě informací, že snídaně se podává v 7:30. V 6 je světlo, v 19 se stmívá. Co stihnu, když budu ještě v 7:30 tlačit do hlavy snídani na chatě, mi není jasné. Možná túru na Térynku a zpět.  Pro srovnání na Studlhuette pod Grossglocknerem se snídaně podává od 5 do 7.

Naštěstí jsem s tím trochu počítal, a tak v 5 vstáváme, snídáme z vlastních zásob, a vyrážíme na Skalnaté a do Lievikového kotla na nástup. Chvíli diskutujem, zda nezkusit Birkenmajerovu cestu, ale nejistota v orientaci nás od toho plánu odrazuje a tahám cestu (kterou dobře znám) Ľavým vhlbením na rampu, a touto vzhůru až na její konec k poslednímu štandu 10. délky. Odtud ještě pár set metrů dvojkovým terénem na vrchol. Zde potkáváme skupinu na lehko jdoucích polských turistů, kteří se ptají na cestu „do žlabu“. Snažíme se jim vysvětlit, že tudy to sice vede do žlabu, avšak „drogou taternickou“. Jdou s námi na vrchol, odkud je směřujeme do Huncovského sedla. Po chvíli focení se vydáváme za nimi. Počasí celkem pěkné, ale výhledy naprd. Ve třetí délce se nádherné výhledy do Skalnaté Doliny a na její dominantu Lomnický Štít zcela zakalily hustou oblačností, která nás neopustila až do sestupu z Huncovského sedla.

To je tak, když vám nikdo neřekne, že máte zatáhnout břuch :-(

Pivko na Skalnatém a hurá na Zamku k večeři. Naštěstí jsme to stihli ještě před tím, než se na turistickém chodníku usadil medvěd, který svou přítomností způsobil, že skupinka jdoucí po nás,  večeři nestihla, ale zato se málem večeří stala J

Sobota byla „aklimatizační“. Snadné lezení, snadná orientace. Prostě příprava na neděli. Západní stěna Lomnického štítu je vyhlášená, a tak jsme oba zvědaví, co nás vlastně čeká. Zatím mám poměrně jasnou představu o tom, co znamená 900 výškových metrů na 3 kilometech ze Zamky do Téryho kuloáru na nástup, a netěším se na to.      

Vyrážíme před pátou ještě za tmy. Do Téryho kuloáru stoupáme z Malé Studené Doliny kolmo vzhůru suťovým žlabem. Bohužel, jak zjišťujeme o 100 výškových metrů výše, Filmárským žlabem. A tudy cesta do Téryho kuloáru nevede. Takže čelem vzad, dolů a znovu a lépe a radostněji. Do kuloáru přicházíme okolo 7:30. Téryho kuloár je spektakulární místo. Vypadá to tam jako na marsu. Pustý žlab, nad kterým strmí impozantní „ozrutánský můr“ Lomnického štítu. Kolmá, 200 – 300 metrů vysoká západní stěna bude ještě dlouho bránit sluníčku, aby nás rozehřálo, přestože se mu budeme snažit jít naproti.

Téryho kuloár

Nástup do Puškášovy cesty jsme našli snadno. Jedná se o logickou linii, koutem a následně komínem v levé straně stěny na hřeben, kousek od severního zábradlí vycházkového ochozu na vrcholu. V první délce je z dálky vidět několik postupových nýtů.

Na nástup dorážíme okolo 8 a v 8:30 vyrážím do první délky.

Cesta je zajištěna bytelnými štandy na nýtech a několika skobkami a nýty pro postup. Významně to usnadňuje orientaci, ale byla místa, kde jsem si rád založil své vlastní jištění. I vzhledem k tomu, že jsme si nesli všechno v batohu, protože z vrcholu už jsme plánovali sestup přímo k autu v Tatranské Lomnici.

Z tohoto štandu se jistí nejtěžší délka

Ze stejného místa dolů

Nejtěžší je pátá délka ze sedmi. Z nepohodlného „visícího“ štandu, který je tvořen nýtem a skobou vzhůru pětkovým koutem. Následuje převisek (pod ním dvě zánovní skoby), na který se vyšvihujem z pravé strany a pokračujem pětkovým komínem kolmo vzhůru. Nádherný úsek v pevné skále, který s batohem není úplně zadarmo. Nádhera. Začíná konečně pařit sluníčko a tak se potím až na zadku :-)

Ti, kdo říkají, že ze západní stěny Lomničáku jsou nejlepší výhledy, asi nejsou daleko od pravdy. Je odtud vidět prakticky celý hřeben přes Vysokou a Rysy až na Kriváň. Kochal jsem se na každém štandu.

Výhledy ze stěny

Na hřeben dolézáme ve 13 hodin. Poslední délka už vede mezi lokry a zjišťuju, že tahat 7 délek je celkem na palici. Na všech těžších cestách jsem se do teď s parťákem střídal, ale když musím tahat v kuse, je to celkem rozdíl.  Nahoře jsem unavený víc psychicky než na těle, ale kus špeku s chlebem a hořčicí, spláchnutý desítkou, to spravil.

Vítejte v civilizaci ;-)

No fuj!

Při sestupu nás překvapila snadnost „normálky“ do Lomnického sedla, kudy jsme se vraceli, a i četnost všelijakých turistů, kteří se tam pohybovali zjevně v rozporu s návštěvním řádem TANAPu. (To prosím není kritika těch turistů, ale spíše toho nesmyslného návštěvního řádu).

Ze sedla už je to nuda, kterou známe příliš dobře na to, abychom šli pěšky, a tak dáváme vydělat hochům z J&T a míříme do Lomnice v sedě lanovkou. Nutno připomenout, že tihle hoši z J&T byli letos jediní, kteří po nás nežádali parkovné.

Na závěr jeden tatranský závistivý:

Sedia majitelia Penty a J&T na brehu Štrbského plesa a chytajú ryby. Jeden z nich chytí zlatú rybku, pozerá na ňu a po chvíľke hovorí: „No čo ty, chudera, čo by si chcela?“

Kompletní fotoalbum zde.