Podzimní víkend pri Zelenom plese

Poslední letošní příležitost k tatranskému lezení bez sněhu se nám naskytla 17. října. Původně plánovaný samotářský výlet na Brnču s knihou se nakonec změnil v super lezení, ve kterém kniha sehrála také svou nemalou roli :-) Ukázalo se totiž, že bratr po prvotních negativních reakcích zcela dobrovolně svůj pohled přehodnotil, překopal kalendář, sbalil batoh, nakešoval kešky do GPS a přistoupil na Vsetíně do mého kupé. Tím byla sestava zkompletována.

Chata pri Zelenom plese (dříve Brnčalova)

Plán byl jasný. Barometr již několik dní vytrvale stoupal, takže jsme se nenechali zmást deštěm, větrem, mlhou a podobnými protivenstvími a optimisticky plánovali sobotní výstup na Jahňací štít, čímž mělo být turistice učiněno zadost. Na neděli jsem tajně doufal ve slunce a nějaké fakt husté lezení.
Zatím jsme se však museli vyrovnat pouze s hustým deštěm. Ten byl příčinou, že při výstupu k Zelenému plesu by nám nestačil ani Ueli Steck. Vidina suchých trenýrek a večere byla opravdu velkou motivací.

Po cestě na chatu jsme "lehce" promokli

Spali jsme na povale s dalšími 30 horolezci. Zásoby alkoholu některých byly opravdu velké, takže o zábavu (spíše nedobrovolnou, v našem případě zůstalo pouze u zdvořilostní výměny vzorků k degustaci) bylo celou noc postaráno.

Ubytování za 8 EUR na povale ve vlastním spacáku mělo romantického ducha, kterému se dostalo mocného přiživení plameny v litinových kamnech, které jsme si sami udržovali při životě vzpomínaje při tom na dětství s romány Jacka Londona.

Naše "coupé"

Romantika na povale

Polopenze za 14 EUR byla sice relativně drahá, ale obsah stál za to. Srovnatelnou nadílku bufetové snídaně jsem zažil naposledy snad jen v hotelu Europa v centru Vídně. Na slovenské poměry zcela nevídané. Večeře o třech chodech s porcemi (jak) pro horolezce byla taky super. Jakékoliv úvahy o vlastním stravování považuji ve světle této zkušenosti za naprostý nonsens.

Sobota ráno, 18. 10. 2014. Barometr neustále stoupá, v 9 přestává pršet, vypadá to, že nastává očekávaný ráj na zemi, leč zmýlili jsme se. Po 15 minutách chůze směr Červená dolinka začíná opět pršet. Anglické počasí s větrem o závod pokračuje až na vrchol Jahňacího štítu. Nahoře námraza, vichr, déšť se sněhem, viditelnot 20 metrů.

Bílá tma na Jahňacím štítu

Jaké kopce v okolí jsou vidět, když jsou vidět, nám prozradila chytrá tabulka

Brácha hledá vrcholovou kešku. Já, prostý mudla převlékám zpocené triko, svačím, doplňuji tekutiny a proklínám geocaching. Po cca 30 minutách čekání, mumlajíce cosi o proklaté vášni k hledání těch podivných pokladů, promrzlýma rukama hážu batoh na záda a mažu do doliny. I "kačer" byl nakonec uspokojen, a s hřejivým pocitem u srdce z nového zápisu v logu mě poměrně rychle dostihl.

Počasí se nakonec umoudřilo během sestupu, takže v Červéné dolince jsem mohli odbočit z chodníku abychom si mohli prozkoumat kudy, že se na tu Žeruchovú vežu vlastně leze. Nástup jsme našli jen velmi přibližně, ale do zítra byl čas nastudovat ještě průvodce.

Na hraně Červené doliny

Neděle 19.10.2014. V noci mráz jak samec. Kežmarák a  Baraní rohy pod sněhem. Ale do jihovýchodní stěny Žeruchovej  veže od časného rána praží slunce. Obloha vymetená.

Nikam nespěcháme. Kocháme se výhledem, studujem průvodce a čekáme až nám stěna trochu oschne.

Původní záměr, začít své první prvolezecké pokusy něčím opravdu jednoduchým, jsme trochu upgradovali po té, co Adam zjistil, že v cetě "Cez knihu" je keška. Pro mě to znamenalo se trochu hecnout a přelézt jednu délku obtížnosti 5 UIIA, což jsem zatím nezkoušel ani jako druholezec :-)

Stránka z průvodce

Přicházíme pod stěnu. Slunce peče do hlavy, posledních 500 metrů jdu svlečený do půl těla.

Jižní stěna. To znamená spoustu slunce :-)

Nástup se dá najít snadno, 4 metry nad zemí se ve skále leskne borhák. Třídíme vercajk, a rozhodujeme se, že necháme jeden batoh dole.

Optimizmus, pod stěnou.

Důležité je, být barevně sladěn. Toto je můj model "Vlastmil Harapes" :-)

Navíc do první délky zrovna nalézá dvojice pře námi. Na prvním konci leze slečna / paní, která, která s tím tedy dost zápolí, takže máme spoustu času. Nalézam do stěny a začínám ji chápat. Nakonec ale zjišťuju, že to nebude tak žhavé a první délka je docela v pohodě. Do druhé, té pětkové, nalézám s lehkým mrazením v zádech a postupuju opravdu dost pomalu. Nicméně nečekaně jistě. Mám z toho zjištění radost a v kombinaci s  maximálním soustředěním ani nemám čas se bát :-)

Nástup

Na druhém štandu, který je, stejně jako ostatní v prvních 3 délkách, tvořen dvěma naprosto luxusními borháky (člověk si pomalu připadá jako na ferratě;-) dolézám družtvo před námi. Přivazuju se ke štandu a čekám. Ve třetí délce se nachází skalní útvar zvaný kniha. Jmenuje se tak proto, že (zcela nečekaně) připomíná knihu.  Obtížnost je zhruba 4/4+, ale slečna / paní přede mnou tam neskutečně "maturuje". Asi ve třičtvrtě knihy se zasekává a já pomalu čekám, kdy se rozpláče.  Nakonec se zvetila, založila pár friendů na povzbuzení a zmizel kdesi ve výšině k radosti spolulezcově i mojí.

První délka

Trvalo to opravdu dost dlouho a vzhledem k tomu, že brácha lezl poprvé v životě vícedélkovou cestu a stál tam na štandu mimo můj dohled a doslech již pravděpodobně značně nervózní, cvakl jsem štand po domluvě s chlapem před námi do jím obsazených borháků, a v rámci zachování duševního zdraví druholezce, začal dobírat.

Soukej, soukej, pozorně se koukej ... abys neodvázal to co nemáš

Kniha, to už byla jen taková třešinka na dortu, kochali jsem se výhledem a přímé slunce krásně hřálo do tváře. Času dost. Nad knihou štanduju jenom kvůli focení.

Kniha ze zdola

Kniha z hora

Na konci třetí délky přichází "kačerova" chvíle. Keška se nachází na skalním hrotu nad štandem. S lehkou obavou, jak to asi půjde zpátky, vylezám  4 m a s vítězoslavným pocitem nepostradatelného mudly vytahuju krabičku s pokladem a posílám ji po laně Adamovi, aby se mohl zalogovat.

Keška jede

Příchází chvíle, kdy se musíme rozhodnout zda slaníme dolů, nebo budem pokračovat až na vrchol a následně slezeme a slaníme žlabem z Predného Žeruchového sedla. Touha zdolávat vrcholy vítězí, a tak se vydávám vzhůru do dalších dvou délek trojkového lezení a lehkého bloudění. Během mého šaškování mezi klečí, zapadá za hřebenem Kolového štítu slunce. Vylézám o dva metry vzhůru, a slunce opět vychází. Vzpomínám na Malého Prince, leč brzo slunci přestávám stačit a nezadržitelně se ocitám dnes již natrvalo ve stínu.

Poslední dvě délky

Na hřebenu začíná zčerstva foukat a člověk si začíná znovu uvědomovat, že je v horách a že je říjen. Oblékáme větrovky a mažem dál. Já mám přece jen o něco více tuku, a tak si vychutnávám pohled na bráchu, třesoucího se zimou. Je to totiž jeden z mála momentů, kdy mi nadbytečná kila poskytují drobnou výhodu :-).

Slaňuju a skoro nejsem vidět

Za solidního vichru dorážíme k slaňáku na špičce hřebenu, spouštíme se do sedýlka pod námi, obcházíme vrhol Východnej Žeruchovej veže ze strany doliny Bielych plies s nádherným výhledem na Belianské tatry, ozařené sluncem, které už jinak nevidíme, a opatrně sestupujeme strmým žlabem. V místě kde se žlab zužuje slaňujeme už s čelovkami celkem dvakrát 50 metrů a už zcela po tmě hledáme cestu sutí k nástupu, kde máme jeden batoh a pořádné boty.

Selfie na závěr

Tož jako crcali jsme se s tím dobře.  Do vylidnění chaty (neděle večer) jsme se vrátili ve 20:00. Večeře na nás naštěstí ještě zbyla. Dokonce jeden přiopilý polský bratr pozval mě při mé cestě do sprchy na borovičku s hořcem. Nechtěl jsem vyvolávat konflikty mezi slovany, tak jsem jeho pozvání přijal, aby mi po cestě ze sprchy vnutil ještě nášup do druhé nohy. V druhém případě jsem v rámci slovanské vzájemnosti navrhoval reciproční postup při placení, ale reagoval na to dost podrážděně, takže jsem hrozící konflikt raději odvrátil tím, že jsem se napil opět za Zloté.
Spalo se tedy moc dobře.

Pondělí jsme zahájili mocnou snídaní a úmorným výstupem s kompletní bagáží na Velkou Svišťovku abychom se po sestupu v mlze na Skalnaté pleso spustili lanovkou do Lomnice. To vše kvůli dvěma keškám, jejihž vábení někteří z nás prostě nedokáží čelit :-)

Na Svištovku s 20 kilovým báglem jsem se táhnul jak smrad 

Pak už následovalo rozloučení s horami a cesta po železnici až domů.