Vodní Brána u Semil

Inspirováni týden starou tragédií na první ferratě v Čechách, jsme se rozhodli, že ji také zdoláme. Tedy ne tu tragédii, ale tu ferratu. Tedy my, již v klasické sestavě, Gábina, Michal a moje maličkost.

1. listopadu, teplota vzduchu 15 stupňů celsia, místy na slunci i více, polojasno, prostě nádherná podzimní sobota, ve kterou jsme všichni doufali.

Vzhledem k rozsahu celého čedičového masívu Vodní Brána v údolí řeky Jizery, který je menší než malý (celá ferrata nahoru a dolů je cca na hodinku včetně hustého focení a svačiny) jsem od začátku doufal, že skála bude nabízet i jiné atrakce, a mé naděje byly naplněny.

Zleva: Gábina, Já, Michal

Hned na začátku jsme myslím všichni uvítali nástup snů každého horolezce. Cca 200 metrů po rovince a jste přímo pod skálou, ze které na vás vyzývavě ční dolní konec "hromosvodu".
Samotným popisem ferraty netřeba se zdržovat. Jako u všech ferrat je to prosté: postupujte po drátě vzhůru. Jakmile dojdete na místo, odkud již vzhůru nic nevede, ocitli jste se pravděpodobně na vrcholu ;-)

Příliš mnoho vzduchu pod zadkem :-)

Sleduj mou práci nohou.

Po zdolání první části ferraty na vrchol skalky jsme se pokochali výhledem, a jali se pátrat zrakem po okolí hledaje borhák, který by naznačoval, že z vrcholu je i zábavnější cesta nežli nudně po drátě. A vskutku, asi 4m od "hromosvodu" jeden krásný se slaňovacím háčkem trčel, a klepal se nedočkavostí až se mu opět dostane té cti, že mu někdo svěří svůj život, čehož jsme se ochotně ujali.

Borhák splnil svůj úkol bezchybně stejně jako všichni účastníci slanění včetně jednoho náhodně kolemjdoucího začínajícího ferratisty samotáře, kterého jsme přesvědčili aby si to zkusil také. Sice se trochu zdráhal, ale nakonec ho přesvědčil argument, že když má na helmě GoPro kameru, musí ji krmit něčím zajímavějším než prostou chůzí podél lana. Samozřejmě jsme doufali, že se nám tím pádem také dostane nějakých zajímavých záběrů.

Nejdůležitější na stěně je, abyste byli barevně sladění :-)

Neskákej, je to nízko!

Po zhruba 20 metrovém slanění jsme se dostali na prostornou římsu odkud vedlo asi 5-6 kratších lezeckých cest. Horolezci, které jsme zastihli na odchodu tvrdili, že se jedná o obtížnosti 5-6 UIIA o čemž jsme pak často pochybovali. Zdály se nám lehčí, čímž nechci nijak snižovat výkon Gábiny, která se tentokrát nenechala přemlouvat a ochotně se ujala čestné funkce prvolezce. Vzhlem k tomu, že byla nadopovaná analgetiky (údajně kvůli bolesti zubů, ale kdo ví....) se s heslem "neznáš bolest" vydala ověnčená expreskami vzhůzu stylem Adama Ondry. My už jsme se pak s Michalem jenom nechali tahat "na udici".

V rámci genderové vyváženosti jsme tentokrát nechali "tahat" ženu :-)

Zbytek dne (slunce v hlubokém údolí Jizery zapadlo v 15:00) jsme strávili pohodovým lezením, které se postupně změnilo v předmět vášnivých debat v zakouřené hospůdce po cestě domů. Kuchař zřejmě, stejně jako my v lokálu, koukal na bednu, kde Berdych právě projížděl zápas s už nevím kým, takže jsme dostali naše vysněné jitrničky "lehce" připečené. Nakonec i ty chutnaly kupodivu docela dobře a se slevou 10 Kč ještě lépe :-)