Podzimní Arco

Kam si tak jít zalézt poslední víkend v listopadu?
Skeptik by řekl, že nejlepší by bylo zalézt pod peřinu. S touto variantou ovšem počítám až v důchodu, a tak jsem upnul svůj pohled do jižních končin Evropy.
Jedním z evropských center sportovního lezení je italské Arco. Každoročně se zde konají nejprestižnější závody světa na umělé stěně Rock Master. Arco je lezecká oblast složená z padesáti menší areálů s tisícovkami výstupů. Většinou jde o vápencové cesty velmi dobře zajištěné nýty a borháky. Nejvíce výstupů má délku do padesáti metrů, ale dají se najít i cesty o patnácti lanových délkách.
Letmá zmínka o možnosti výletu do Arca při pravidelné návštěvě překližky vyvolala v některých nepokryté nadšení. A tak nakonec nebyl problém obsadit mou nenažranou Hondu čtyřmi lezci a ve čtvrtek brzy ráno vyrazit po dálnici na Mnihov.
Po cestě jsme si ještě protáhli ztuhlá těla ve vápencové stěně Martinswand u Innsbucku, kde je natažená pěkná sportovní feratka Keiser Max klettersteig. Cesta po hromosvodu ubíhala dobře, takže se setměním už jsme hleděli vstříc Brennerskému  průsmyku.
V apartmánu Villa Nicole jsme se usalašili okolo 8. večerní. Původní úvahy o spaní v kempu jsem zavrhl jakmile jsem zjistil, že plně vybavený apartmán vyjde jen o 3 éčka na osobu a noc dráž (14 EUR/noc/soba). Ani vlastně nevím, jestli je kemp v tuto dobu vůbec v provozu.
Počasí bylo takové, že snad ani lepší býti nemohlo. Teplota na sluníčku okolo 15 stupňů. Ve stínu chládek, ale celkově velmi příjemně bez větru.
V pátek ráno to chtělo něco lehkého na seznámení se zdejším vápencem. Vypravili jsme se tedy na ukloněné plotny areálu Beone, kde bylo možné otestovat přilnavost našich lezeček. Přelezli jsme několik třídélkových cest obtížnosti 4c - 5b a v poledne už jsme mazali do předem vytipované oblasti Parete Zebrata.

Plotny Beone nad Arcem z protějšího kopce

Pěkně ukloněné, ale těžší než se na první pohled zdálo

Přestože je v okolí Arca hafo lezeckých cest, náš výběr byl značně limitován průvodcem, který jsme měli k dispozici a zejména našimi lezeckými schopnostmi. Tomáš s Pavlem si troufali na 5c, možná i 6a, já se cítil tak na 5a a Michal, který ještě vícedélkovou cestu nelezl, doufal, že ho nenatáhneme někam, kde si nebude vědět rady.
Parete Zebrata tak nakonec byla jediná možnost jak lézt vícedélky do rozumné obtížnosti. Jedná se o východní stěnu. V dolní severní části je to asi 200-500 metrů vysoká, pěkná ukloněná kluzká plotna, nad kterou ční mohutná převislá 800 metrů vysoká stěna s vrcholem Monte Brento.

č.5 Trento, č.6 Parallelo

Po přichodu pod stěnu nás lehce vylekal nepříjemný zvuk, přípomínající pád hory do údolí. Alespoň já jsem byl na chvíli přesvědčen, že naše smrt pod vápencovým masívem je naprosto neodvratitelná. Ovšem po chvíli rachot ustal a z nebe nad námi se ozvalo euforické zavýsknutí basejumpera, kterému se právě podařilo otevřením padáku jistou smrt odvrátit.
Hora Monte Brento a její západní stěna je totiž ideálním místem pro base jumping. Na vrchol dokonce jezdí shutle bus.

Ukázka base jumpingu z Monte Brento

Na odpolední program jsme si zvolili cesty Trento (5b) a Parallelo (4a). Já s Tomem jsme lezli Trento a na prvním jsme se střídali. Ani jsem nevěděl, že na mne vyšla právě délka 5b, ale o to větší bylo moje ego po té, co jsem ji přelezl. Úspěch mých nohou trochu kalila neschopnost mých rukou udržet materiál. Nejprve jsem hodil do údolí fungl novou vysílačku a vzápětí po ní reverso. No nic, alespoň jsem si oživil jištění polovičním lodním :-) Vzhledem k tomu, že z každé "letecké" nehody je potřeba vyvodit závěry a opatření, zakoupil jsem po návratu společně s novým reverzem také vhodný špagát s malou karabinkou, kterým bude napříště jistící pomůcka sama jištěna.

Schéma cest z průvodce

Po návratu za tmy jsme se na apartmánu zúčastnili zlatého hřebu večera - Tomášovy gastronomické show.

Pasta aglio olio s pálivou papričkou navrch, k tomu merlot. Paprička pálila třikrát ;-)

V sobotu jsme se vrátili na místo činu pod Parete Zebrata. V plánu bylo zdolat jednu ze čtrnáctidélkových cest. Včerejší sestavení dvojic se osvědčilo, a tak jsme já s Tomem vyrazili cestou Teresa (5c), a Pavel s Michalem se chystali zdolat cestu Claudia (5a).

č.22 Teresa, č.24 Claudia

Šlo nám to poměrně pomalu, neboť k našemu překvapení už nebyly borháky po dvou metrech, ale cca po osmi. Představa šestnácti metrového pádu po ukloněné skále nikoho netěšila, a tak bylo potřeba ubrat plyn a ukázat morál.

Schéma cesty Teresa

Z prvního štandu, na který jsem dorazil jako číslo 2, pokračuju i s batohem a několika expreskami do druhé délky. Jaké je mé překvapení, když narážím na traverz bez chytů s posledním borhákem hluboko pod sebou. Vlíněnce má Tomáš, takže se nemůžu ani něco založil na povzbuzení, a tak se nechávám raději potupně spustit na štand. Zas taková potupa to nebyla, ale následující dvě délky musím intenzivně pracovat na setřesení "stínu v duši" ;-).
Na druhém štandu mně dohnal Pavel s informací, že první délka Claudie je pod vodou a klouže tak, že její zdolání nebylo možné ani po několika technických pokusech. Zároveň Pavel vyjadřuje obavy o budoucnost jeho dvojky - Michala. Přecejen je poprvé v takovéto situaci a jeho psychiku jsem nevědomky také značně narušil tím, když jsem všem při snídani pustil (pro pobavení) úvodní scénu z filmu Vertical limit. Michal leze na druhém konci relativně dobře, ale představa, že máme před sebou ještě 12 délek a čekají nás dvě místa obtížnosti 5c nenecháva Pavla v klidu, a zřejmě ani Michala. Na třetím štandu nastává okamžik, který asi nemá nikdo moc rád, ale slovo muže už je potřeba. Po zvážení všech variant, to vypadá, že Pavel s Michalem slaní pod stěnu a vyleze zpět abychom mohli pokračovat ve třech. Nakonec jsem se po krátkém vnitřím boji rozhodl  odložit zbytky vlastních ambic, a nenechat v tom Michala samotného. Jediná logická varianta byla nechat dva nejlepší lezce pokračovat a slanit s Michalem sám.
Sjeli jsme tedy 100 metrů na úpatí stěny, poseděli u vydatné svačiny, a listovali v původci hledaje cestu, kterou bychom si mohli alespoň částečně vynahradit "ztrátu radosti z dovolené" (ale jen velmi mírnou a celkem dočasnou ;-).
Volba padla na cestu Mimose. Nejtěžší úsek 5b byl hned na začátku a tak jsem si na to, povzbuzen úspěchem ze včerejška, docela věřil. Ovšem realita byla taková, že od prvního jištění následoval 3 metrovy, do leskla vyleštěný hladký úsek s jediným chytem (a zároveň stupem, jak jsem zjistil později), se kterým jsem si prostě nevěděl rady. S pocitem zklamání, jsme tedy přešli k vedlejší cestě Gino Gianna (4a). Leč asi 20 vteřin po nás doráží dvojice horalů z Čech, která zdolává místní cesty systematicky a tahle jim ještě chybí. Navrhují výhodný obchod. Vzhledem k tomu, že cestu Mimose už vylezli, jim námi obsazenou Gino Gianna přenecháme výměnou za zajištění prvních tří expresek v Mimose. Hoši se akce ochotně ujali a já zjistil, že přelézt těžší úsek není zas až tak hrozné, když se ví jak na to. Kouzlo spočívalo ve vražení pravé nohy do dolíku, v němž ve stejnou dobu spočívala i pravá ruka. Pak zbývalo, pro nás menšího vzrůstu, trochu si povyskočit rukama na polici s luxusním úchopem, a 5b bylo zdoláno. S horním lanem to pak bylo úplně v pohodě. Inu máme se ještě co učit.
Zbytek cesty už byl 3c, takže na pohodu.

Schéma cest Mimose a Gino Gianna

První délka Mimosy zespoda

První délka Mimosy shora

Hoši si zatím užili výhledy z Terezky, trochu adrenalinu v traverzech 5c, a dole u auta zářili skoro jako madam Curie s hroudou uranu v kabelce :-).

Horolezecký Santa?

Večer se díky Tomovi podávala míchaná vejce s parmezánem a vínem z Trentina

V neděli jsme ještě stihli koupání v Gardě stylem "dokázali jsme, že to dokážeme" neb voda už byla poměrně studená. Většina lidí, kteří na nás koukali, byla v péřovkách. No a v poledne už jsme věděli, že nezbývá než sednout do vozu a přežít následujících 900 km domů.

Poslední výhled na Gardu

Více fotek je možné vidět v mém albu na google+.