Letos jsem se konečně rozhoupal a zakoupil si skialpovou výbavu. Tedy žádná láce to nebyla, ale kdo někdy stoupal na pásech a sjížděl v prašanu strmá úbočí zasněžených hor, ten pochopí.
Jenže chodit na pásech v jednom je problém. Je vždy potřeba míti s sebou pár druhů ve zbrani, kteří vás vyhrabou z laviny nebo alespoň zajistí důstojné rozloučení. A se kterými je možné sdílet zážitky, bivakovací pytel, případně i nějakou tu slzu z domácích palíren.
Parkoviště Luckner Haus s výhledem na Grossglockner
Po zkoušce v Krkonoších bylo třeba vyrazit někam pořádně vysoko, kde člověk už nebude kazit stopy běžkařům. Jenže kam a hlavně s kým? Zachránil mně Kosťo se svojí horoškolou Encián. Na zimním lezeckém kurzu na Brnči už jsme si společně vyzkoušeli pár sjezdíků, tak jsem obětoval korunu, a přihlásil se na jeho skialpový kurz na Stüdlhütte pod Grossglocknerem.
Chata Stüdlhütte
22. dubna 2015 jsem nasedl do auta a jel do Prahy, kde jsem měl v plánu přesednout k Šaňovi, který se také plánoval zúčastnit téhož kurzu. Bohužel asi po 3 hodinovém zdržení v praze Šaňo účast vzdal kvůli problémům ve firmě a tak mi nezbývalo, než vyrazit vlastní károu jako single.
Na konec silnice, na parkoviště u Luckner Hausu jsem dorazil okolo 7 večer. Nasadil jsem pásy, batoh a optimistický výraz, a vyrazil na chatu. 1000 výškových metrů jsem se táhnul jak smrad, ale oriantace naštěstí byla i po tmě v pohodě, a tak mě v 10 večer na chatě přivítala skupina 7 Slováků. Fajn lidi, což se později i potvrdilo.
V plánu kurzu byl výcvik základních dovedností, záchrany z ledovcové trhliny, lavinové věci, a samozřejmě hlavně sjezdy. Hlavním důvodem, proč jsme se trmáceli až sem, byla ovšem nejvyšší hora Rakouska. Velký zvoník, německy Grossglockner.
Mapka oblasti
První den jsme vyrazili nacvičovat pády do trhlin s předpovědí vydatného sněžení, která bohužel nelhala. Během dne a následující noci "nakydalo" cca metr sněhu. Jednoduchá poučka alpinisty praví: Napadne-li metr sněhu, zůstaň sedět v chatě na zadku a zůstaneš na živu.
Jenže ráno azuro a Grossglockner na dosah. Zkusíme to? Skupinová dynamika zafungovala, a tak jsme se hromadně vydali vstříc téměř jisté smrti v lavině, se slepou důvěrou v naše zkušené instruktory, kteří již pod lavinou byli, a trvali na tom, že ten pocit musíme poznat taky (viz expedice na Dhaulagiri 2015).
Po cca 400 metrech se ovšem objevily vrásky i na tvářích zkušených bardů. Traverz lavinovou dráhou, který nás čekal, vypadal zlověstně. Na hraně žebra, kde jsme zvolili relativně bezpečné stanoviště, vykopal Kosťo lavinovou sondu. Testovací masa sněhu se zbortila sama od sebe vlastní vahou, což byl signál, že kdo bude v chatě dřív, ten na tom bude lépe. Návrat na chatu byl nevyhnutelný.
Abychom se trochu zabavili, uklidili jsme chataři sníh z předzahrádky, což nám vyneslo to, že nám při odchodu poslal batohy nákladní lanovkou zadarmo.
Uklizená terasa
Celý den padaly menší či větší lavinky, ale odpoledne už sníh sednul natolik, že nám svah nad chatou dovolil, abychom se párkrát svezli. První dvě jízdy byly super. Během třetího výstupu už ale sluníčko zapadalo, a tak jsem si vyzkoušel i sjezd ve sněhové krustě. To je panečku zážitek k nezaplaceni ;-)
Další den ráno hurá na kopec. Husím pochodem přes ledovec Ködnitzkees, pak sundat lyze a feratkou do 3 400 m.n.m k Erzherzog Johann Hütte. Malá pauza na krásné rozhedy a pokračujem dále stále vzhůru po ledovci Hofmannskees.
Tudy nahoru tzv. normálkou
Zhruba ve výšce 3 650 m.n.m sundáváme lyže a nasazujem mačky, navazujem se po čtyřech a s cepíny v rukou vyrážíme k útoku na vrchol. Našim úkolem je přejít po hřebínku vrchol Malého glockneru, sejít do úzkého sedýlka a vystoupit na Velký glockner. Jedná se víceméně o chodecký terén, který je po zhruba 10 metrech vybaven nerezovými tyčemi. Do těch je možno zakládat postupové jištění (zpravidla pouze omotat lano). Největší obtíže nám působilo velké možství lidí na vrcholovém hřebeni. Fronta jako na maso. Víc jsme stáli, než šli. Nejnáročnější je exponovaný přechod sedla mezi Glocknery a následný výšvih cca 10 m ze sedýlka směrem na vrchol. Nic složitého a pro člověka s minimálními lezeckými zkušenostmi jsou to 3 kroky obtížnosti III- UIIA. Spousta lidí zde ovšem nemá ani to, a tak musíme stát a čekat, až se někteří přeplazí po zadku, po břiše a jinými nebezpečnými styly.
Vrcholové foto
To, že jsem si neuvědomil jaká mne čeká fronta, a že na hřebeni fouká, jsem zaplatil slušným prochladnutím. Ale za rozhled po celých alpách to stálo. Při pohledu do údolí ve mně hlodá myšlenka, že by bylo fajn se tady vrátit někdy v létě, a vystoupit na vrchol horolezeckou cestou přes Stuedlgrat.
Moje maličkost na hřebeni malého Glockneru
Měkoučký prašan se během dne změnil na půlmetrovou vrstvu cukrové vaty. V tomle "bordelu" bylo potřeba absolvovat několikakilometrový sjezd. Nakonec to byla celkem zábava, i když poněkud namáhavá. Při výstupu na vrchol do výšky 3 798 n.m.n je již značně poznat nízký barometrický tlak a z toho plynoucí nedostatek kyslíku v krvi. Člověk (tím myslím sebe, ale ostatní na tom nebyli o moc lépe) se zadýchává mnohem snaději než v dolině. Zjistil, jsem, že při výstupu mi to působí menší obtíže než při sjezdu. Při chůzi je totiž jednoduše možné zastavit a vydýchat se, nebo jen přizpůsobit tempo. To při sjezdu (zvlášť v hlobokém mokrém sněhu) je to jiné. Jednak člověk podvědomě zatajuje dech neboť se soustředí na jízdu, a druhak je důležité mít pro bezpečný sjezd správnou rychlost. Ani moc velkou, ale ani moc nízkou. Vyšší rychlost pomáhá udržet pod skluzniceni vztlak a jízda je plynulá a ne tolik namáhava. Náš skupinový sjezd byl okořeněn přehlídkou držkopádů všech kategorií a i já jsem nějaké předvedl. Za vrchol všeho umění skialpového sjezdu ovšem považuji Kosťovo zastavování pomocí řízeného salta. Nevím co mu při tom proběhlo hlavou, ale byl jsem rád, že to nebyl cepín na jeho vlastním batohu :-)
Tudy dolů
A ještě jednou dolů
Všichni přežili až dolů
Poslední den už nás čekal pouze dopolední sjezd k autům a (bohužel) návrat do rovin polabských.
Po cestě domů přes Zell am See jsem neodolal a prodloužil si ještě lyžařskou sezónu o půldenní lyžování na Kaprunském ledovci. Na konci dubna pusto prázdno, sluníčko, mraky sněhu. Škoda, že nebylo zážitek s kým sdílet, ale i tak to bylo super.
Kam si tak jít zalézt poslední víkend v listopadu?
Skeptik by řekl, že nejlepší by bylo zalézt pod peřinu. S touto variantou ovšem počítám až v důchodu, a tak jsem upnul svůj pohled do jižních končin Evropy.
Jedním z evropských center sportovního lezení je italské Arco. Každoročně se zde konají nejprestižnější závody světa na umělé stěně Rock Master. Arco je lezecká oblast složená z padesáti menší areálů s tisícovkami výstupů. Většinou jde o vápencové cesty velmi dobře zajištěné nýty a borháky. Nejvíce výstupů má délku do padesáti metrů, ale dají se najít i cesty o patnácti lanových délkách.
Letmá zmínka o možnosti výletu do Arca při pravidelné návštěvě překližky vyvolala v některých nepokryté nadšení. A tak nakonec nebyl problém obsadit mou nenažranou Hondu čtyřmi lezci a ve čtvrtek brzy ráno vyrazit po dálnici na Mnihov.
Po cestě jsme si ještě protáhli ztuhlá těla ve vápencové stěně Martinswand u Innsbucku, kde je natažená pěkná sportovní feratka Keiser Max klettersteig. Cesta po hromosvodu ubíhala dobře, takže se setměním už jsme hleděli vstříc Brennerskému průsmyku.
V apartmánu Villa Nicole jsme se usalašili okolo 8. večerní. Původní úvahy o spaní v kempu jsem zavrhl jakmile jsem zjistil, že plně vybavený apartmán vyjde jen o 3 éčka na osobu a noc dráž (14 EUR/noc/soba). Ani vlastně nevím, jestli je kemp v tuto dobu vůbec v provozu.
Počasí bylo takové, že snad ani lepší býti nemohlo. Teplota na sluníčku okolo 15 stupňů. Ve stínu chládek, ale celkově velmi příjemně bez větru.
V pátek ráno to chtělo něco lehkého na seznámení se zdejším vápencem. Vypravili jsme se tedy na ukloněné plotny areálu Beone, kde bylo možné otestovat přilnavost našich lezeček. Přelezli jsme několik třídélkových cest obtížnosti 4c - 5b a v poledne už jsme mazali do předem vytipované oblasti Parete Zebrata.
Plotny Beone nad Arcem z protějšího kopce
Pěkně ukloněné, ale těžší než se na první pohled zdálo
Přestože je v okolí Arca hafo lezeckých cest, náš výběr byl značně limitován průvodcem, který jsme měli k dispozici a zejména našimi lezeckými schopnostmi. Tomáš s Pavlem si troufali na 5c, možná i 6a, já se cítil tak na 5a a Michal, který ještě vícedélkovou cestu nelezl, doufal, že ho nenatáhneme někam, kde si nebude vědět rady.
Parete Zebrata tak nakonec byla jediná možnost jak lézt vícedélky do rozumné obtížnosti. Jedná se o východní stěnu. V dolní severní části je to asi 200-500 metrů vysoká, pěkná ukloněná kluzká plotna, nad kterou ční mohutná převislá 800 metrů vysoká stěna s vrcholem Monte Brento.
č.5 Trento, č.6 Parallelo
Po přichodu pod stěnu nás lehce vylekal nepříjemný zvuk, přípomínající pád hory do údolí. Alespoň já jsem byl na chvíli přesvědčen, že naše smrt pod vápencovým masívem je naprosto neodvratitelná. Ovšem po chvíli rachot ustal a z nebe nad námi se ozvalo euforické zavýsknutí basejumpera, kterému se právě podařilo otevřením padáku jistou smrt odvrátit.
Hora Monte Brento a její západní stěna je totiž ideálním místem pro base jumping. Na vrchol dokonce jezdí shutle bus.
Ukázka base jumpingu z Monte Brento
Na odpolední program jsme si zvolili cesty Trento (5b) a Parallelo (4a). Já s Tomem jsme lezli Trento a na prvním jsme se střídali. Ani jsem nevěděl, že na mne vyšla právě délka 5b, ale o to větší bylo moje ego po té, co jsem ji přelezl. Úspěch mých nohou trochu kalila neschopnost mých rukou udržet materiál. Nejprve jsem hodil do údolí fungl novou vysílačku a vzápětí po ní reverso. No nic, alespoň jsem si oživil jištění polovičním lodním :-) Vzhledem k tomu, že z každé "letecké" nehody je potřeba vyvodit závěry a opatření, zakoupil jsem po návratu společně s novým reverzem také vhodný špagát s malou karabinkou, kterým bude napříště jistící pomůcka sama jištěna.
Schéma cest z průvodce
Po návratu za tmy jsme se na apartmánu zúčastnili zlatého hřebu večera - Tomášovy gastronomické show.
Pasta aglio olio s pálivou papričkou navrch, k tomu merlot. Paprička pálila třikrát ;-)
V sobotu jsme se vrátili na místo činu pod Parete Zebrata. V plánu bylo zdolat jednu ze čtrnáctidélkových cest. Včerejší sestavení dvojic se osvědčilo, a tak jsme já s Tomem vyrazili cestou Teresa (5c), a Pavel s Michalem se chystali zdolat cestu Claudia (5a).
č.22 Teresa, č.24 Claudia
Šlo nám to poměrně pomalu, neboť k našemu překvapení už nebyly borháky po dvou metrech, ale cca po osmi. Představa šestnácti metrového pádu po ukloněné skále nikoho netěšila, a tak bylo potřeba ubrat plyn a ukázat morál.
Schéma cesty Teresa
Z prvního štandu, na který jsem dorazil jako číslo 2, pokračuju i s batohem a několika expreskami do druhé délky. Jaké je mé překvapení, když narážím na traverz bez chytů s posledním borhákem hluboko pod sebou. Vlíněnce má Tomáš, takže se nemůžu ani něco založil na povzbuzení, a tak se nechávám raději potupně spustit na štand. Zas taková potupa to nebyla, ale následující dvě délky musím intenzivně pracovat na setřesení "stínu v duši" ;-).
Na druhém štandu mně dohnal Pavel s informací, že první délka Claudie je pod vodou a klouže tak, že její zdolání nebylo možné ani po několika technických pokusech. Zároveň Pavel vyjadřuje obavy o budoucnost jeho dvojky - Michala. Přecejen je poprvé v takovéto situaci a jeho psychiku jsem nevědomky také značně narušil tím, když jsem všem při snídani pustil (pro pobavení) úvodní scénu z filmu Vertical limit. Michal leze na druhém konci relativně dobře, ale představa, že máme před sebou ještě 12 délek a čekají nás dvě místa obtížnosti 5c nenecháva Pavla v klidu, a zřejmě ani Michala. Na třetím štandu nastává okamžik, který asi nemá nikdo moc rád, ale slovo muže už je potřeba. Po zvážení všech variant, to vypadá, že Pavel s Michalem slaní pod stěnu a vyleze zpět abychom mohli pokračovat ve třech. Nakonec jsem se po krátkém vnitřím boji rozhodl odložit zbytky vlastních ambic, a nenechat v tom Michala samotného. Jediná logická varianta byla nechat dva nejlepší lezce pokračovat a slanit s Michalem sám.
Sjeli jsme tedy 100 metrů na úpatí stěny, poseděli u vydatné svačiny, a listovali v původci hledaje cestu, kterou bychom si mohli alespoň částečně vynahradit "ztrátu radosti z dovolené" (ale jen velmi mírnou a celkem dočasnou ;-).
Volba padla na cestu Mimose. Nejtěžší úsek 5b byl hned na začátku a tak jsem si na to, povzbuzen úspěchem ze včerejška, docela věřil. Ovšem realita byla taková, že od prvního jištění následoval 3 metrovy, do leskla vyleštěný hladký úsek s jediným chytem (a zároveň stupem, jak jsem zjistil později), se kterým jsem si prostě nevěděl rady. S pocitem zklamání, jsme tedy přešli k vedlejší cestě Gino Gianna (4a). Leč asi 20 vteřin po nás doráží dvojice horalů z Čech, která zdolává místní cesty systematicky a tahle jim ještě chybí. Navrhují výhodný obchod. Vzhledem k tomu, že cestu Mimose už vylezli, jim námi obsazenou Gino Gianna přenecháme výměnou za zajištění prvních tří expresek v Mimose. Hoši se akce ochotně ujali a já zjistil, že přelézt těžší úsek není zas až tak hrozné, když se ví jak na to. Kouzlo spočívalo ve vražení pravé nohy do dolíku, v němž ve stejnou dobu spočívala i pravá ruka. Pak zbývalo, pro nás menšího vzrůstu, trochu si povyskočit rukama na polici s luxusním úchopem, a 5b bylo zdoláno. S horním lanem to pak bylo úplně v pohodě. Inu máme se ještě co učit.
Zbytek cesty už byl 3c, takže na pohodu.
Schéma cest Mimose a Gino Gianna
První délka Mimosy zespoda
První délka Mimosy shora
Hoši si zatím užili výhledy z Terezky, trochu adrenalinu v traverzech 5c, a dole u auta zářili skoro jako madam Curie s hroudou uranu v kabelce :-).
Horolezecký Santa?
Večer se díky Tomovi podávala míchaná vejce s parmezánem a vínem z Trentina
V neděli jsme ještě stihli koupání v Gardě stylem "dokázali jsme, že to dokážeme" neb voda už byla poměrně studená. Většina lidí, kteří na nás koukali, byla v péřovkách. No a v poledne už jsme věděli, že nezbývá než sednout do vozu a přežít následujících 900 km domů.
