Velký Zvoník potřetí

Černý guide na Glockneru. Tak nějak jsem si připadal, když jsem letos vyrazil už zase na stejný vrchol.  Tentokrát jsem vyrazil se skupinkou, ve které jsem byl jednookým králem. Michala jsem nechal posledně na Johance, s tím, že na to nemá, a že ho (protože je dobrý lyžař) vezmu na jaře na skialpech. Gábinu jsem v létě nechal doma s tím, že je to "pánská jízda", a Martin se k nám dostal v podstatě náhodou, protože jsem omylem zarezervoval 4 místa místo třech. No snažil jsem se alespoň, aby si nás lidi nepletli s Maďary, které jsme tam potkali posledně. „Guide“ vede 7 lidí na jednom laně, které má omotané kolem krku, přičemž klienti jsou navázaní do materiálového oka na sedáku.

V pátek brzo ráno jsem nervózně přešlapoval před Michalovým domem. Spěchali jsme, a já byl fakt nervózní z toho, že na Stüdlhütte nestihnu michelinskou večeři. Nakonec se Michal s Martinem nasnídali a milostivě se nalodili do mé hondy, kde už pospávala Gábina, a vyrazili jsme směr Kals.

Předpověď počasí byla jakž takž. Víceméně padesát na padesát, a tak jsme doufali, že se to zvrátí na správnou stranu.  Lavinová situace se také nevyvíjela nijak katastroficky. Rezervaci u chataře Georga mám téměř od vánoc, a na jeho gastronomické „orgie“ se vyloženě těším.

Na parkoviště k Lucknerhausu dorážíme v 15 hodin. V 15:30 startujeme na pásech plížením vpřed do mléčné mlhy směrem, kde tušíme cestu na chatu. Viditelnost nula nula nic, sněží, fouká. Dolíky vypadají jako muldy, muldy jako dolíky, ale po 3 hodinách se 10 metrů pře námi zjevuje jako fata morgána nečekaně očekávaná Stüdlhütte. Večeře je zachráněna, ale bylo to o fous ;-)

Pětichodová večeře, pivečko. Co jiného si může skialpinista přát?

Finiš před večeří

V sobotu ráno mlha, sněží. Na žebříku od palandy demonstruju několik způsobů záchrany z ledovcové trhliny. Asistuje mi u toho parta moc fajn 6 náhodných spolubydlících z Českých Budějovic.

Soukej soukej, pozorně se koukej ...

Počasí se podle předpovědi zlepšuje a tak ověnčeni materiálem, vyrážíme směr Luisengrat do odtrhové trhliny cvičit záchranu v podmínkách, které se snad více blíží realitě. Ale podmínky mění náš záměr. Podle lavinové předpovědi, hrozí na svazích všech orientací nebezpečí z navátého sněhu. Není se co divit, foukalo poslední dva dny opravdu fest. Držím svou stopu hranice vyfoukaného žebra, a na závětrné straně pozoruju nafoukané desky, které zneklidňují mou duši. Po právu. Docházíme na nejvyšší místo hřebene, kam se dá bezpečně na lyžích. Nad námi je skalnatý terén bez sněhu. Ideální místo pro lavinový test. Pokud budeme chtít pokračovat dál, musíme se vypravit do nafoukaného sněhu závětrného žlabu s velkou sběrnou plochou. Tuším, že nás svah dál nepustí, a tak měním plán, a místo metodiky záchrany zkusíme tu lavinovou. Než ke mně přifuněli ostatní, následováni budějovičáky, byla hotová norská sonda. Výsledek nebyl příliš povzbuzující. Stačilo opravdu velmi málo k tomu, aby 30 cm vrstva jasně odděleného nového sněhu sklouzla dolů. Protože nás bylo jak psů, vrhli jsme se na další testy. Jihočeši provedli lopatkový test. Výsledek byl snad ještě horší než u norské sondy. Vrcholem atrakce byl kluzný blok. Odjel do doliny ještě dřív, než se na něj Michal dostal lyžemi. Tady jsme prostě dnes skončili.

Kluzný blok byl kluzný dosti

No nic, není všem dnům konec. Na bezpečné části svahu jsme si v měkkém sněhu alespoň pěkně –„zafrýrajdili“. Někteří stáli na skialpech poprvé, někteří podruhé, a tak se i cvičení jízdy v hlubokém sněhu hodilo.  

Po 4-5 sjezdech nám došel dech, a tak jsme dali na zahrádce chaty pivko. Před tím jsem ještě nachystal ostatním bojovku v podobě asi metr a půl hluboko zakopaného pípáku. Nakonec našli mí rádcové, ale virtuální zasypaný se stihl udusit několikrát.  Byla to tichá připomínka nemilosrdné statistiky, která nám říká, že pasivní ochrana v podobě pípáku sice zvyšuje naši šanci na přežití pod lavinou, ale bohužel jen asi o 10 procent :-( Jenže kdo si chce brát hypotéku na lavinový batoh?

Drželi jsme se "při zdi"

Po pivě buntuju ty, co mají ještě trochu života v těle (Michala a Martina), a mažeme na svah nad chatou nacvičovat zachytávání pádu cepínem. Na letošním zimním kurzu u Zajaců jsem si ověřil, že zdánlivě triviální dovednost není zas až tak samozřejmá, a je třeba ji cvičit a opakovat. 14 mrtvých během jednoho měsíce v tatrách tuto zimu je smutným důkazem toho, jak důležité je správně držet cepín a vůbec mít správné návyky. Martin je porvé na mačkách a s cepínem. Michal už nějaké zkušenosti má, ale vloni se pohyboval po ledovci tak tragicky, že jsme ho nemilosrdně poslali do chaty. Pokouší se o Glockner podruhé, a já doufám, že se mu to podaří. Nechce se mi frekventovanou normálkou jít počtvrté. Nejsem guid, který to dělá za prachy :-)

Ach ten pitný režim ;-)

Pětichodová večeře mně opět uzemní až do rána.

V neděli vstáváme brzo. Ne kvůli tomu, že by bylo málo času, ale dostihl nás opět ten nesmysl, kterému se říká letní čas.  Předpověď je ideální na dopoledne. Odpoledne se má počasí horšit. Šlapem tempem „choré vrany“ směrem k chatě arcivévody Johana. Na chatě funguje jenom studený winterraum a suchý záchod, který smrdí tak, že jsem schopen ho použít jen já. Asi je to tím, že mám rýmu a necítím ten smrad, který ostatní vede k obavám o to, aby nevyvrhli pracně rozkousanou snídani.

Adlersruhe

Jak výstup, tak sestup má pro skialpinisty dvě varianty. Jedna je stejná jako letní výstup. Z ledovce Ködnitzkees na žebro pod Johankou, sundat lyže (někteří je zde rovnou nechali), ferratou na Johanku, nasadit lyže, a ledovcem Hofmannskees do kuloáru pod nástupem na hřeben malého Glockneru.

Druhá varianta se obejde bez sundání lyží. Prostředkem ledovce Ködnitzkees (+/- 40°) až pod hřebínek, kterým se dá proniknout v závislosti na podmínkách úzkou policí mezi skalami. Dolů stejně. Tuto variantu jsem absolvoval vloni směrem dolů a ušetřilo nám to docela dost času. Letos to ale vypadalo, že podmínky nejsou pro tuto cestu ideální. Nový sníh se od včera trochu spojil s podkladovou vrstvou, ale ne dostatečně. Navíc sluníčko začínalo pěkně hřát do jižního svahu, a tak jsme se stejně jako všichni ostatní spokojili s ferratou a drželi se v bezpečné vzdálenosti od hrozící laviny.

Za bezpečnějších podmínek se dá jet středem ledovce.

Na ledovci Hofmannskees nás trochu překvapily vyfoukané ledové plotny. Ti z nás, kteří nepodcenili přípravu, nasadili haršajzny. My ostatní jsme museli trochu zabojovat, abychom se dostali nahoru.

Pod nástupovým kuloárem obouváme mačky, cepíny do ruky, a vzhůru na vrchol. Vypadá to, že jsme se trochu flákali, takže jsme v podstatě poslední. Což znamená, že až do sedla mezi malým a velkým Glocknerem jdeme víceméně sami. V sedýlku se situace láme, protože začínáme potkávat družstva, která se vracejí z vrcholu. Je to tu typická situace. Musím říct, že ohleduplnost se zde bohužel nepěstuje a nevyplácí :-(

Zastavili jsme na chvíli náš postup, abychom dali přednost družstvu, které sestupovalo do sedýlka. V momentě, kdy naše družstva byla na úzkém hřebínku prakticky vedle sebe, nás začala prostředkem (lépe snad řečeno vrchem téměř přes naše záda a hlavy) předbíhat dvojka rakouských padesátníků. A hned za nimi druhá. Asi spolu závodili. Lana křížem přes naše. Jedno vrchem, druhé spodem. Když se mi začaly kmitat hroty maček sebevědomé opálené rakouské “bestie” před obličejem hluboce v mé privátní zóně, začal jsem vidět rudě. Hluboko zasunuté, celý život potlačované, cholerické geny, se hlásily ke slovu. Gejzír anglických nadávek je nepublikovatelný. Paní se zachovala duchapřítomně, a na mou otázku, zda umí anglicky, odpověděla chladně: “No”. Jejího manžela jsem se pak pro jistotu nejprve zeptal, zda umí anglicky, a až po kladné odpovědi jsem mu přednesl svou tezi o odřezávání přebytečných lan, které mi brání v postupu. Doufám, že ho už nikdy nepotkám, protože sliby se mají plnit, a tento (že mu příště to lano fakt odřežu) byl mimořádně unáhlený a krutý.

Nutno dodat, že nešlo pouze o bezohlednost, která nám způsobila značné zdržení, ale také o mimořádně nebezpečnou situaci. Ještě teď, když si na to vzpomenu, se mi kouří z uší.

Trojka na hřebeni (Foceno z Malého Glockneru)

Ale nakonec jsme to nějak překlepali a ocitli se na nejvyšším místě Rakouska. Po třetí na tomto místě s nádherným počasím a neskutečnou viditelností. Celá východní půlka Alp se pod námi rozprostírala jako na dlani.

Tak to je vrchol toto!

Ještě nás však čekalo překvapení. Na vrcholu nás dostihl místní bard z Kalsu. Na lehko, po nedělním obědě, vyběhl si na Grossglockner. Na vrcholu vytáhl sedmičku Becherovky. Když zjistil, že jsme z Česka, okolkovanou lahev otevřel, a všichni jsme si s ním připili. S Becherovkou se vyfotil u vrcholového kříže, a pak přišel pravý vrchol dneška. Pochopil jsem, že jde o jakousi pietu, kterou si místní alpinista připomíná ztrátu nějakého horolezeckého přítele nebo přátel. Vytáhl z batohu křídlovku, a zatroubil tklivou píseň, kterou nikdo z nás neznal. Byl to moment, který se nedá jen tak opakovat. Po nadšeném aplausu se bard omluvil za drobnou intonační chybu, kterou, jak řekl, můžeme považovat za příznačné připomenutí toho, že v horách drobná chyba často znamená, že se z těch, co oplakávají, stanou ti, kteří budou oplakáváni.

Už troubějí ...

A ještě video

S tímto vědomím, jsme otočili své pohledy a hroty maček směrem do doliny. Sestup už byl rutina. Teda pro některé z nás. Jako poslední, jsem na hřebenu nakonec (opět) pěkně vymrzl. V závětří vysněženého kuloáru jsem ještě pojistil unavené druhy ze dvou po sobě jdoucích slaňáků, ale to už jen tak pro psychickou pohodu.

Sundat pásy, nahodit lyže a hurá dolů. Jenže kudy? Pár odvážlivců už sjelo i variantu středem ledovce, ale mně nepřipadá lavinová situace příliš přesvědčivá, a tak volíme variantu „posera“ a sjíždíme k Johance. Po třetí zatáčce jsem hodil patrně nejumělečtější tlamu dne. Po té, co se mi podařilo vyhrabat horní polovinu těla z hlubokého sněhu (dolní byla celou dobu venku), musel jsem se vrátit asi 20 metrů pro vypnutou lyži.  Na Johance zase nahodit mačky, sestoupit kousek ferratou a další přezouvání, tentokrát už naposled. Už se vyloženě těším.

Příprava k finálnímu sjezdu na chatu

Jedeme dnes dolů v podstatě poslední. Zbytek týmu vyráží vyježděnou trasou. Ukazuje se, že je už pěkně zmrzlá, takže se ještě potrápíme, než dojedeme k chatě. Přece jen jsem neodolal a zkusil jsem najet traverzem ke středu ledovce. Kromě toho, že jsem si udělal alespoň symbolicky vlastní „panenskou“ stopu, užil jsem si patrně jediný kousek cca 100 m zatáček v měkkém sněhu. Zbytek byl už boj o přežití v krustě a přemrzlém oraništi po předchozích jezdcích. Nakonec i sjezd byl docela zábava. Když se má člověk rozhodnout mezí tím, jestli má plakat nebo se smát, doporučuji volit druhou variantu. Takže jsme se někteří chlámali celou cestu dolů.

O komické výjevy nebyla nouze

V chatě na nás počkali s polívkou, takže jsme večeři nakonec stihli.

Po večeři vypuklo studium fotek a hodnocení dne. Ti, co dopoledne proklínali den, kdy se narodili (nebo alespoň den, kdy se rozhodli jet se mnou na Glockner), a se staženými půlkami balancovali ve spárech jisté smrti na vrcholovém hřebenu, ti nyní po uvolnění vychutnávají nejpříjemnější z únav, a s nadšením vypravují o úžasném dni, který jsme spolu prožili. Spalo se dobře. Já měl největší radost z toho, že se nikomu nic nestalo, počasí vyšlo, a i když jsem byl za poslední rok na vrcholu už potřetí, pořád můžu říct, že to za ten výhled stálo. I když je to jeden z jednodušších alpinistických výstupů, zadarmo rozhodně nebyl.

Dneska to stálo za to

Na velikonoční pondělí ráno jsme se protrápili mlhou a krustou na parkoviště. Kupodivu jsme našli i klíčky od vozu a vyrazili směr domov. Nakonec jsme ještě neodolali, plácli se přes kapsu a zakoupili odpolední skipasy na Kaprunském ledovci. Dvě a půl hodiny lyžování, azuro, krásný výhled na Glockner z druhé strany. Uteklo jako voda. Teď ještě neusnout za volantem. Doma v 1 ráno. Už nemám ani sílu plánovat, kam vyrazíme příště. Ale to přejde ;-)

Vyhlídka na Kitzsteinhornu - nejvyšší bod lyžařského střediska Kaprun.
Za námi Grossglockner (levá ze dvou špic vpravo nahoře)

Díky Gábině, Michalovi a Martinovi za super Velikonoce.

Skialp Grossglockner

Letos jsem se konečně rozhoupal a zakoupil si skialpovou výbavu. Tedy žádná láce to nebyla, ale kdo někdy stoupal na pásech a sjížděl v prašanu strmá úbočí zasněžených hor, ten pochopí.

Jenže chodit na pásech v jednom je problém. Je vždy potřeba míti s sebou pár druhů ve zbrani, kteří vás vyhrabou z laviny nebo alespoň zajistí důstojné rozloučení. A se kterými je možné sdílet zážitky, bivakovací pytel, případně i nějakou tu slzu z domácích palíren.

Parkoviště Luckner Haus s výhledem na Grossglockner

Po zkoušce v Krkonoších bylo třeba vyrazit někam pořádně vysoko, kde člověk už nebude kazit stopy běžkařům. Jenže kam a hlavně s kým? Zachránil mně Kosťo se svojí horoškolou Encián. Na zimním lezeckém kurzu na Brnči už jsme si společně vyzkoušeli pár sjezdíků, tak jsem obětoval korunu, a přihlásil se na jeho skialpový kurz na Stüdlhütte pod Grossglocknerem.

Chata Stüdlhütte

22. dubna 2015 jsem nasedl do auta a jel do Prahy, kde jsem měl v plánu přesednout k Šaňovi, který se také plánoval zúčastnit téhož kurzu. Bohužel asi po 3 hodinovém zdržení v praze Šaňo účast vzdal kvůli problémům ve firmě a tak mi nezbývalo, než vyrazit vlastní károu jako single.

Na konec silnice, na parkoviště u Luckner Hausu jsem dorazil okolo 7 večer. Nasadil jsem pásy, batoh a optimistický výraz, a vyrazil na chatu. 1000 výškových metrů jsem se táhnul jak smrad, ale oriantace naštěstí byla i po tmě v pohodě, a tak mě v 10 večer na chatě přivítala skupina 7 Slováků. Fajn lidi, což se později i potvrdilo.

V plánu kurzu byl výcvik základních dovedností, záchrany z ledovcové trhliny, lavinové věci, a samozřejmě hlavně sjezdy. Hlavním důvodem, proč jsme se trmáceli až sem, byla ovšem nejvyšší hora Rakouska. Velký zvoník, německy Grossglockner. 

Mapka oblasti

První den jsme vyrazili nacvičovat pády do trhlin s předpovědí vydatného sněžení, která bohužel nelhala. Během dne a následující noci "nakydalo" cca metr sněhu. Jednoduchá poučka alpinisty praví: Napadne-li metr sněhu, zůstaň sedět v chatě na zadku a zůstaneš na živu.

Jenže ráno azuro a Grossglockner na dosah. Zkusíme to? Skupinová dynamika zafungovala, a tak jsme se hromadně vydali vstříc téměř jisté smrti v lavině, se slepou důvěrou v naše zkušené instruktory, kteří již pod lavinou byli, a trvali na tom, že ten pocit musíme poznat taky (viz expedice na Dhaulagiri 2015).

Po cca 400 metrech se ovšem objevily vrásky i na tvářích zkušených bardů. Traverz lavinovou dráhou, který nás čekal, vypadal zlověstně. Na hraně žebra, kde jsme zvolili relativně bezpečné stanoviště, vykopal Kosťo lavinovou sondu. Testovací masa sněhu se zbortila sama od sebe vlastní vahou, což byl signál, že kdo bude v chatě dřív, ten na tom bude lépe. Návrat na chatu byl nevyhnutelný. 

Abychom se trochu zabavili, uklidili jsme chataři sníh z předzahrádky, což nám vyneslo to, že nám při odchodu poslal batohy nákladní lanovkou zadarmo.

Uklizená terasa

Celý den padaly menší či větší lavinky, ale odpoledne už sníh sednul natolik, že nám svah nad chatou dovolil, abychom se párkrát svezli. První dvě jízdy byly super. Během třetího výstupu už ale sluníčko zapadalo, a tak jsem si vyzkoušel i sjezd ve sněhové krustě. To je panečku zážitek k nezaplaceni ;-) 

Další den ráno hurá na kopec. Husím pochodem přes ledovec Ködnitzkees, pak sundat lyze a feratkou do 3 400 m.n.m k Erzherzog Johann Hütte. Malá pauza na krásné rozhedy a pokračujem dále stále vzhůru po ledovci Hofmannskees.

Tudy nahoru tzv. normálkou

Zhruba ve výšce 3 650 m.n.m sundáváme lyže a nasazujem mačky, navazujem se po čtyřech a s cepíny v rukou vyrážíme k útoku na vrchol. Našim úkolem je přejít po hřebínku vrchol Malého glockneru, sejít do úzkého sedýlka a vystoupit na Velký glockner. Jedná se víceméně o chodecký terén, který je po zhruba 10 metrech vybaven nerezovými tyčemi. Do těch je možno zakládat postupové jištění (zpravidla pouze omotat lano). Největší obtíže nám působilo velké možství lidí na vrcholovém hřebeni. Fronta jako na maso. Víc jsme stáli, než šli. Nejnáročnější je exponovaný přechod sedla mezi Glocknery a následný výšvih cca 10 m ze sedýlka směrem na vrchol. Nic složitého a pro člověka s minimálními lezeckými zkušenostmi jsou to 3 kroky obtížnosti III- UIIA. Spousta lidí zde ovšem nemá ani to, a tak musíme stát a čekat, až se někteří přeplazí po zadku, po břiše a jinými nebezpečnými styly.

Vrcholové foto

To, že jsem si neuvědomil jaká mne čeká fronta, a že na hřebeni fouká, jsem zaplatil slušným prochladnutím. Ale za rozhled po celých alpách to stálo. Při pohledu do údolí ve mně hlodá myšlenka, že by bylo fajn se tady vrátit někdy v létě, a vystoupit na vrchol horolezeckou cestou přes Stuedlgrat.

Moje maličkost na hřebeni malého Glockneru

Měkoučký prašan se během dne změnil na půlmetrovou vrstvu cukrové vaty. V tomle "bordelu" bylo potřeba absolvovat několikakilometrový sjezd. Nakonec to byla celkem zábava, i když poněkud namáhavá. Při výstupu na vrchol do výšky 3 798 n.m.n je již značně poznat nízký barometrický tlak a z toho plynoucí nedostatek kyslíku v krvi. Člověk (tím myslím sebe, ale ostatní na tom nebyli o moc lépe) se zadýchává mnohem snaději než v dolině. Zjistil, jsem, že při výstupu mi to působí menší obtíže než při sjezdu.  Při chůzi je totiž jednoduše možné zastavit a vydýchat se, nebo jen přizpůsobit tempo. To při sjezdu (zvlášť v hlobokém mokrém sněhu) je to jiné. Jednak člověk podvědomě zatajuje dech neboť se soustředí na jízdu, a druhak je důležité mít pro bezpečný sjezd správnou rychlost. Ani moc velkou, ale ani moc nízkou. Vyšší rychlost pomáhá udržet pod skluzniceni vztlak a jízda je plynulá a ne tolik namáhava. Náš skupinový sjezd byl okořeněn přehlídkou držkopádů všech kategorií a i já jsem nějaké předvedl. Za vrchol všeho umění skialpového sjezdu ovšem považuji Kosťovo zastavování pomocí řízeného salta. Nevím co mu při tom proběhlo hlavou, ale byl jsem rád, že to nebyl cepín na jeho vlastním batohu :-)

Tudy dolů

A ještě jednou dolů

Všichni přežili až dolů

Poslední den už nás čekal pouze dopolední sjezd k autům a (bohužel) návrat do rovin polabských.
Po cestě domů přes Zell am See jsem neodolal a prodloužil si ještě lyžařskou sezónu o půldenní lyžování na Kaprunském ledovci. Na konci dubna pusto prázdno, sluníčko, mraky sněhu. Škoda, že nebylo zážitek s kým sdílet, ale i tak to bylo super.   

  

   

Zastávka na Kaprunu