Dachstein Pichlovou cestou

Na toto léto jsem naplánoval expedici na Dachstein a Grossglockner. Oba kopce znám již z dřívějších výstupů, ale tentokrát bylo mým cílem je zdolat sportovně hodnotnějším způsobem. Naplánoval jsem to tak, aby se vyřádili i Adam s Michalem, kteří preferují spíše jednodušší lezení a feraty. Posledním účastníkem byl ještě Pavel, který byl pro mě zárukou spolehlivého parťáka pro opravdové lezení.

Sraz celé skupiny byl v Brně, kde jsme se měli seskládat do jednoho auta. Ukázalo se, že spoustu krámů budeme muset nechat doma, neb někteří  se sbalili do 100 litrového batohu, který sám o sobě zabere celý zavazadlový prostor mého vozu. Druhou chybou bylo to, že jsem navrhl, že jídlo si řeší každý sám. Ukázalo se totiž, že někteří uvěřili fámám, že v Rakousku je hladomor a jídlo se tam vyvažuje zlatem, a tak si vzali jídlo pro jistotu na 14 dní.  No nakonec jsme se nějak vešli, i když jsem byl rád, že sedím za volantem.

Všude samá bagáž. Nechápu co ti chlapi do těch hor vezou.

Po cestě jsme udělali malou zastávku ve Vídeňském lese na jižním okraji našeho kdysi hlavního města. Zde jsme si na rozlezení dali jednoduchý výstup obtížnosti III UIIA o dvou délkách lana. Protáhli jsme se po cestě a vyzkoušeli si Rakouský vápenec. Navíc s pěknou vyhlídkou na Vídeň.

Za zády Vídeň, před sebou vrchol :-)

Tentokrát na jednom laně s bráchou

Viener Neudorf

Večerní příjezd do studeného a větrného Ramsau am Dachstein jsme oslavili tichou vzpomínkou na tyčky od stanu, které Pavel zapomněl doma. Můj tenoučký, 800g vážící, spacák Coleman biker, už se těšil, jak mně bude v noci chladit pod širákem na lavičce. No dalo se to přežít, i když byla na léto dost zima.

Práce vás dožene (skoro) všude :-(

Ráno vstáváme okolo 5. hodiny. Vyrážíme autem na parkoviště u lanovky na Hunnerkogel. Zde se naše cesty rozcházeji. Já s Pavlem vyrážíme hned na nástup pod Pichlovku. 22 délek je dost na celý den, tak se nikde nezdržujem. Adam s Michalem jdou na feratu Johann, která má nástup téměř na stejném místě, ale mají dost času, tak si dají ještě dvacet.

Pod nástupem přes sněhové pole

Je pěkná kosa. Asi po 2 hodinách chůze (zhruba v 8:00), nastupujeme do prudkého sněhového pole, po jehož překonání se ocitáme u stěny ozdobené prvním štandem. Mačky nejsou potřeba, ale cepín přišel vhod. 

Výhled ze sněhového pole na Schladmingské alpy

Pichlovu cestu jižní stěnou Dachsteinu si musí každý odjistit sám svým vlastním materiálem. Vítanou pomocí jsou štandy, které jsou tvořeny vždy jedním borhákem. Občas v těžším místě najdete skobku. Makáme a snažíme se nezdržovat. Tušíme, že nejsme nejrychlejší. Ale jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli absolvovat dlouhou cestu, byl i nácvik rychlosti. Zejména pomalá a neobratná manipulace s lany a pomůckami dokáže výstup dost prodloužit. Zakládání jištění je také věc, která se dá praxí dost zrychlit. Prostě u lezení se furt na něco čeká, je to daň za bezpečnost a za to, že se člověk může vypravit do terénu, kam by bez jištění s přijatelným rizikem vůbec nemohl.

Nástup

První štand. Zbývá dalších 22 podobných.

Střídáme se ve vedení. Po prvních 4 délkách následuje asi 220 orientačně náročného terénu. Jedná se o náročnější chodecký terén (II UIIAA), kde jsme se odvázali a  pokračovali sólo, každý sám za sebe. Když jsem takhle s batohem a dvěma šedesátkami (lany) za krkem sóloval trojkovým komínem, připadal jsem si skoro jako opravdický horolezec. Ale říkal jsem si, že pokud za rohem už nebude ten jeden borhák, který hledáme, bude se mi špatně vracet. Borhák tam byl a my jsme mohli pokračovat zase standardní vápencovou čtyřkou směr vrchol. Skoro celou dobu jsme viděli na vedlejším žebru krásnou vzdušnou faratu Johann. Dokonce se mi podařilo navázat i vizuální kontakt s Adamem, který stál ve frontě pod feratistickou zácpou.

Dohnat...

... a předehnat

Na štandech už nám to docela šlo. Podle videa z kamerky na helmě jsem zpětně zjistil, že výměna na štandu nám většinou nezabrala víc než minutu a půl. S rychlostí lezení už to bylo horší, a co se zakládání týče, je potřeba ještě cvičit. Ale zase je lepší být pomalý a živý než rychlý a mrtvý (i když i pomalost mlže snadno člověka dovést do průšvihu – hlavně v zimě). V 19. délce došlo k tragédii. Pavlův foťák se rozhodl spáchat sebevraždu a vrhl se do propasti. Podařilo se mi jeho pád natočit, ale video je natolik drastické, že ho zde není možné umístit. To co mne mrzí nejvíc je, že na ztracených fotkách jsem převážně já.

Summit

Selfie na vrcholu

Jinak to byl docela maraton. Na vrcholu jsme se kochali výhledem v 19:00. Čekal nás ještě přechod ledovce k horní stanici lanovky. Věděli jsme, že je již dávno po poslední jízdě, a tak nezbylo něž se obrnit trpělivostí a absolvovat úmorný sestup feratou a suťovisky do údolí.

Ještě jeden výhled z vrcholu

A čeká nás už jen tupý pochod, při kterém už nebude mít nikdo chuť fotit.

Adam s Michalem nás vyzvedávají na parkovišti, když si předtím už stihli dát v kempu sprchu. Večeříme asi o půlnoci a spěcháme do spacáků, neboť zítra nás čeká Glockner, a sice ten velký.

Pichlova cesta byla úmorná, ale výhled na vrcholu fantastický. Já osobně jsem si ověřil, že jsem na druhý konec svého lana přivázal toho správného chlapa, na kterého je spolehnutí (i když občas hází foťáky do doliny – mně zase kupodivu tentokrát nic nespadlo). Díky Pavle. Doufám, že spolu ještě něco vylezeme!

P.S. Už jsme i vylezli, ale musím to za dlouhých zimních večerů sepsat J

Reise durchs gelobte Land

Cesta zemí zaslíbenou. Takhle slibně zněl název pětidélkové horolezecké cesty, kterou jsem si vyhlédl na našem výletě do Solné Komory. Lokace slibovala pěkné výhledy na ledovce Dachsteinu, malebná lázeňská městečka,  jakož i modrozelená jezera jeho podhůří.

Gábinu jsem vytáhl na víkend do kraje mého srdce. Cílem byly ferraty, koupání, lanovky, ale hlavně lezení vícedélek, kterými celá oblast Solné Komory přímo oplývá.

Pod námi Krippenstein, za námi
Halstattské jezero, za ním zbytek Solné Komory 

Po deštivém červnu jsme se těšili na pěkné počasí. Předpověď věštila ideální podmínky. Bohužel nastalo, to co jsme neplánovali. Nadměrné horko. Přímo výheň, před kterou se nedalo uniknout ani do vod jinak pěkné ledárny Halstattského jezera. V kempu už bylo přímo k nevydržení. Po absolvování dětské ferraty v Halstattu a jiné kojenecké u Gosausee jsme si lezení v tomhle hicu absolutně nedokázali představit.

Nejprve jsme zkusili nalézt do jedné cesty u Gosausee, jejíž název jsem už zapomněl. Při vědomí, že se vystavujeme riziku ugrilování za živa, jsme vyrazili brzy ráno. Bohužel jsme začali s lezením o 100 metrů vedle. Druhá délka psaná 4 UIAA se mi zdála nějaká těžká. Naštěstí bergsteigen.com v mobilu nezklamal, a jen díky němu jsem na druhém štandu zjistil, že jsem nelezl čtyřku, ale 6- v cestě Keiser Walzer, která je sice hezká, ale pokračuje délkami obtížnosti 7, a to je, poctivě řečeno, mimo můj obor (zatím ;-). No alespoň jsme byli hezkou atrakcí pro místní důchodce na ranní procházce.   Po slanění k jezeru už bylo takové parno, že další lezení už nepřipadalo v úvahu.

Halsattské jezero

Zbytek dne jsme strávili na pláži u jezera jako leklé ryby. I mluvit bylo nesnesitelné. A kdo mě zná, ví, že já mluvím hodně a rád. No a při tom povalování se vyvinul v mé přehřáté hlavě šílený plán na večerní výpravu. Chce to nějakou kratší cestu, hodně tekutin a odhodlání.

Volba padla na zemi zaslíbenou. Cesta ve skále, jež se nazývá Ewigewand. Je to skalní hradba, která se táhne šikmo vzhůru k hřebenu nad údolím řeky Traun a lázeňským městečkem Bad Goisern. V této skále je hojně navštěvovaná ferrata, ale také několik pěkných sportovních cest.  My jsme si vybrali jednu z těch jednodušších obtížnosti 5- UIAA.   Už výjezd autem na kopec k hotelu Predigstuhl poskytl moc pěkné výhledy. Od parkoviště jsme pak pokračovali asi 30 minut pěšky pod nástup. Jednodužší nástup už si nelze představit. Prostě jdete, jdete, a až narazíte nosem na skálu, pokračujete kolmo vzhůru po zánovních nýtech až na vrchol skalní hradby. Na nástupu jsme byli okolo 19 hodiny. Sluníčko zrovna zapadalo za hranu Ewigewandu. Pořád pěkná sauna. Při oblékání sedáků špekulujem kudy nahoru. Zdá se nám to nějaké těžké na to, že první délka má začínat čtyřkou. Hladká skála zlověstně shlíží se svých hladkých ploten na vystrašené lezce, kteří marně hledají ve stínu nějaký chyt.  Zdání klame. Chytů a stupů je v děravém vápenci požehnaně, jenže nejsou ze spoda tak dobře vidět. První délku jsem lehce nervózní z neznámého, ale nervozita postupně přechází v nadšení. Krásná pevná skála. Nýty tak akorát daleko. V těžších místech blíž, v jednodušších dál od sebe. Ale co to slyším. Nad údolím, sálajícím horkem po zapadlém sluníčku, se vznáší zvuk žesťů. Dechová hudba odkudsi z doliny se nese po kopcích a dokresluje už tak dost kýčovitý pohled na vápencové skály Solné Komory a zelená údolí jako z reklamy. Už chybí jen jódlující svišti J

Hráli tyrolské cajdáky, ale i známé muzikálové a filmové melodie. Nejtěžší místo 5- jsem přelézal stylově s motivy ze starwars.

První délka v Ewigewandu. Pod námi Bad Goisern

Kouzlo okamžiku se těžce popisuje. Fotografie i slovo ho zachytí jen letmo, ale toho, kdo ho zažije všemi smysly, tomu zůstane hluboce vryt do srdce. Snad poprvé mám pocit, že si lezení vychutnávám. Kochám se výhledem a užívám si každý krok, každý výšvih. Zvětšující se hloubka pod námi jen umocňuje hloubku zážitku.

Gábina dnes leze vlastně asi poprvé vícedélkovou cestu. Statečně. Spousta řečí nemůže zakrýt fakt, že už někdy někde lezla, a jde jí to lépe než by sama dokázala přiznat.

S každým krokem vzhůru ubývá světla. Začínám spěchat. Poslední délku už Gábina dolézá prakticky za tmy.

Ještě jednou Bad Goisern. Tentokrát o něco později.

Druholezec už to má taky za sebou :-)

Každý horolezec ví, že základním kamenem výbavy na túru, je čelovka. Kromě mě tedy. Já to vlastně věděl. Jen jsem to tak trochu zapomněl ;-). Naštěstí pokrok nezastavíš. A tak jsme nahodili ledky našich smartfounů a při bludičkách hledali cestu k autu. Trochu bloudění patří ke každému nočnímu návratu. Inu co nic nestojí, za nic nestojí. Pivečko u stanu v halstattském kempu a dobrou noc. Někdy o tom napíšu na blog. Třeba za tři čtvrtě roku ;-)  

PS: O měsíc a půl později jsme si stejnou cestu „vyběhli“ s bráchou Adamem na naší rodinné pánské jízdě s tátou po feratách Solné Komory.Tentokrát za světla