Reise durchs gelobte Land

Cesta zemí zaslíbenou. Takhle slibně zněl název pětidélkové horolezecké cesty, kterou jsem si vyhlédl na našem výletě do Solné Komory. Lokace slibovala pěkné výhledy na ledovce Dachsteinu, malebná lázeňská městečka,  jakož i modrozelená jezera jeho podhůří.

Gábinu jsem vytáhl na víkend do kraje mého srdce. Cílem byly ferraty, koupání, lanovky, ale hlavně lezení vícedélek, kterými celá oblast Solné Komory přímo oplývá.

Pod námi Krippenstein, za námi
Halstattské jezero, za ním zbytek Solné Komory 

Po deštivém červnu jsme se těšili na pěkné počasí. Předpověď věštila ideální podmínky. Bohužel nastalo, to co jsme neplánovali. Nadměrné horko. Přímo výheň, před kterou se nedalo uniknout ani do vod jinak pěkné ledárny Halstattského jezera. V kempu už bylo přímo k nevydržení. Po absolvování dětské ferraty v Halstattu a jiné kojenecké u Gosausee jsme si lezení v tomhle hicu absolutně nedokázali představit.

Nejprve jsme zkusili nalézt do jedné cesty u Gosausee, jejíž název jsem už zapomněl. Při vědomí, že se vystavujeme riziku ugrilování za živa, jsme vyrazili brzy ráno. Bohužel jsme začali s lezením o 100 metrů vedle. Druhá délka psaná 4 UIAA se mi zdála nějaká těžká. Naštěstí bergsteigen.com v mobilu nezklamal, a jen díky němu jsem na druhém štandu zjistil, že jsem nelezl čtyřku, ale 6- v cestě Keiser Walzer, která je sice hezká, ale pokračuje délkami obtížnosti 7, a to je, poctivě řečeno, mimo můj obor (zatím ;-). No alespoň jsme byli hezkou atrakcí pro místní důchodce na ranní procházce.   Po slanění k jezeru už bylo takové parno, že další lezení už nepřipadalo v úvahu.

Halsattské jezero

Zbytek dne jsme strávili na pláži u jezera jako leklé ryby. I mluvit bylo nesnesitelné. A kdo mě zná, ví, že já mluvím hodně a rád. No a při tom povalování se vyvinul v mé přehřáté hlavě šílený plán na večerní výpravu. Chce to nějakou kratší cestu, hodně tekutin a odhodlání.

Volba padla na zemi zaslíbenou. Cesta ve skále, jež se nazývá Ewigewand. Je to skalní hradba, která se táhne šikmo vzhůru k hřebenu nad údolím řeky Traun a lázeňským městečkem Bad Goisern. V této skále je hojně navštěvovaná ferrata, ale také několik pěkných sportovních cest.  My jsme si vybrali jednu z těch jednodušších obtížnosti 5- UIAA.   Už výjezd autem na kopec k hotelu Predigstuhl poskytl moc pěkné výhledy. Od parkoviště jsme pak pokračovali asi 30 minut pěšky pod nástup. Jednodužší nástup už si nelze představit. Prostě jdete, jdete, a až narazíte nosem na skálu, pokračujete kolmo vzhůru po zánovních nýtech až na vrchol skalní hradby. Na nástupu jsme byli okolo 19 hodiny. Sluníčko zrovna zapadalo za hranu Ewigewandu. Pořád pěkná sauna. Při oblékání sedáků špekulujem kudy nahoru. Zdá se nám to nějaké těžké na to, že první délka má začínat čtyřkou. Hladká skála zlověstně shlíží se svých hladkých ploten na vystrašené lezce, kteří marně hledají ve stínu nějaký chyt.  Zdání klame. Chytů a stupů je v děravém vápenci požehnaně, jenže nejsou ze spoda tak dobře vidět. První délku jsem lehce nervózní z neznámého, ale nervozita postupně přechází v nadšení. Krásná pevná skála. Nýty tak akorát daleko. V těžších místech blíž, v jednodušších dál od sebe. Ale co to slyším. Nad údolím, sálajícím horkem po zapadlém sluníčku, se vznáší zvuk žesťů. Dechová hudba odkudsi z doliny se nese po kopcích a dokresluje už tak dost kýčovitý pohled na vápencové skály Solné Komory a zelená údolí jako z reklamy. Už chybí jen jódlující svišti J

Hráli tyrolské cajdáky, ale i známé muzikálové a filmové melodie. Nejtěžší místo 5- jsem přelézal stylově s motivy ze starwars.

První délka v Ewigewandu. Pod námi Bad Goisern

Kouzlo okamžiku se těžce popisuje. Fotografie i slovo ho zachytí jen letmo, ale toho, kdo ho zažije všemi smysly, tomu zůstane hluboce vryt do srdce. Snad poprvé mám pocit, že si lezení vychutnávám. Kochám se výhledem a užívám si každý krok, každý výšvih. Zvětšující se hloubka pod námi jen umocňuje hloubku zážitku.

Gábina dnes leze vlastně asi poprvé vícedélkovou cestu. Statečně. Spousta řečí nemůže zakrýt fakt, že už někdy někde lezla, a jde jí to lépe než by sama dokázala přiznat.

S každým krokem vzhůru ubývá světla. Začínám spěchat. Poslední délku už Gábina dolézá prakticky za tmy.

Ještě jednou Bad Goisern. Tentokrát o něco později.

Druholezec už to má taky za sebou :-)

Každý horolezec ví, že základním kamenem výbavy na túru, je čelovka. Kromě mě tedy. Já to vlastně věděl. Jen jsem to tak trochu zapomněl ;-). Naštěstí pokrok nezastavíš. A tak jsme nahodili ledky našich smartfounů a při bludičkách hledali cestu k autu. Trochu bloudění patří ke každému nočnímu návratu. Inu co nic nestojí, za nic nestojí. Pivečko u stanu v halstattském kempu a dobrou noc. Někdy o tom napíšu na blog. Třeba za tři čtvrtě roku ;-)  

PS: O měsíc a půl později jsme si stejnou cestu „vyběhli“ s bráchou Adamem na naší rodinné pánské jízdě s tátou po feratách Solné Komory.Tentokrát za světla