Konec září za dveřmi. Podlý Boleslav se kdysi na úsvitu
českých národních dějin postaral o den volna, když zapíchnul svého svatého
bratra Václava. S přáteli z církve jsme s Gábinou vyrazili na
organizovaný víkendový pobyt v Nové Lesné pod Tatrami. Kromě účasti na
společných aktivitách bylo cílem nás dvou i dosažení mety v podobě horolezeckého
výstupu.
Volba padla na Kežmarský štít. Důvod je jasný. Nástup blízko
od lanovky. Neboť jak víme, nejhorší na horolezectví je turistika. Lanovkou téměř
na nástup, to zní dobře. Ale potíž je v tom, že první jede až 8:30. V tuto
dobu už má správný bard viset na pátém štandu. Navíc koncem září už se stmívá
okolo šesté. No co. Jdeme na to a uvidíme.
 |
| Naše cesta |
První lanovkou na Skalnaté pleso a pěšky pod jižní stěnu
Kežmaráku. No ještě to kousek bylo. S materiálem na zádech a Gábinou bez
snídaně asi hodinku. Svačinka, obhlídka nástupu, zdobení vánočního stromečku (tak
nějak vypadám když na sebe navěším všechny ty blbosti na jištění) a v 10:30
vyrážíme do stěny.
 |
| Zdobení |
Cesta Arna Puškáše - Ľavým
vlbením je klasifikována jako 4 UIAA. Osobně bych řekl, že čtyřka je to pouze
na jednom místě na konci druhé délky v hladkém koutě. Jinak je to taková
pěkná trojka, která se dá „vylítnou“ opravdu rychle. My jsme si to ovšem
vychutnávali. Asi až příliš. Počasí na tričko, nádherný výhled.
 |
| Gábina pod nejtěžším místem |
Ale 3 hodiny na
4 délky je přece jen hodně. I vzhledem k tomu, kdy se stmívá. Zrychluju.
Jedna délka na první konci za 8 minut. Nutno
říct, že byla opravdu jednoduchá, takže jeden nýt uprostřed akorát stačil. Cesta
je jinak luxusně zajištěná. Na štandu většinou jeden U-borhák. V délce 1-2
postupové nýty. Ještě jsem samozřejmě většinou dojišťoval mými oblíbenými hexy
DMM torque nuts, čoky a smyčkami. Friend jsem myslím použil jenom z povinnosti,
abych neměl pocit, že je tahám zbytečně J
V 15:30 dolézáme 8. délku k poslednímu štandu. Gábina
je lehce konsternovaná z mého oznámení, že se tady odvážeme a půjdeme na
vrchol tímhle dvojkovým terénem volně. Volím tedy kompromis a postupujem dále
na krátkém laně. Kromě toho, že jsme
dost pomalí, tak ještě trochu bloudíme. Zbytečně si zacházíme na exponovaný hřeben
a komplikovaně se vracíme zpět do úžlabí rampy,
která nás nakonec dovede až na vrcholový hřebínek.
 |
| Na krátkém laně na vrchol |
Gábina sice nemá z výšek
vyloženě fobii, ale výška a expozice hřebenu, který má absolvovat poprvé v životě,
ji nutí hledat morál v psychických rezervách. Nakonec se hecla a došla za
mnou na vrchol jako kdyby se nechumelilo. Je to pro ni teprve druhá vícedélka a
vlastně první v opravdových horách Myslím, že ani netuší, jak moc to bude
jednodušší v podobné situaci
příště.
 |
| Na vrcholu |
Fotíme se na vrcholu, je 16:45. Poslední lanovka ze Skalnatého
jela před 15 minutami. Sundat vercajk, obléct, posvačit, pokochat se… 17:15.
Vyrážíme dolů. Čeká nás klasický tatranský sestup. Kolik výborných horolezců –
tatranských legend - přišlo v podobném terénu při sestupu o život? My
naštěstí nejsme ani výborní horolezci a legendy umíme pouze vyprávět, takže jsme
vyrazili pomalu a opatrně. A taky zdlouhavě L.
Nad Huncovským sedlem odbočujeme do špatného žlabu.
 |
| Náročný sestup |
Čeká nás složitý traverz
nepřehlednými rozlámanými skalami do toho správného. Stmívá se. Na hranici tmy
potkáváme rodinku kamzíků, která nás nedůvěřivě pozoruje.
 |
| Najdi terénkozu |
Dole v Lievikovém kotli už je tma jako v pytli.
Vytahujem čelovky, a vyrážíme sotva zřetelným chodníkem směrem ke Skalnatému
plesu. Gábina už sotva plete nohama a já se přepínám do režimu „nezastavím,
dokud nebudu v posteli a když už nemůžu, tak zrychlím“. Tento přístup se
ukazuje jako kontraproduktivní, protože Gábina se v této situaci přepíná
do režimu „zastavím, sednu si, odpočinu, pospím, umřu“. Občas podávám hlášení vedoucímu našeho zájezdu
Martinovi, který už o nás začíná mít starost. Zní to asi podobně jako ta Ebenova píseň. „Já
na tom dělám, já na tom makám …“.
Když se před námi v měsíčním světle zaleskla hladina
Skalnatého plesa propadl jsem iluzi, že už jsem skoro dole. Skoro je slovo,
které od té doby nemám rád. Chodník totiž právě v té chvíli zmizel na
velkých plochých žulových blocích, kde stopu nenajdeš. Mužíci se chovali, zato
se objevila kleč. A to všude v zorném poli. Probojovávat se kosovkou už
jsem jednou zkoušel a tak jsem měl tentokrát pádný důvod se tomu vyhnout.
Hodinku bloudění nakonec ukončil Google s leteckou mapou a GPS v mém mobilu.
Na Skalnatém dáváme svačinu, trudomyslnou hodinu se snažím
všemožně zlehčit, ale ve vichru, který se prohání kolem, se mi to moc nedaří. Vyrážíme
na sestup po sjezdovce do Lomnice. Humus.
A v tom jsem to uslyšel. Dole v údolí. Jakýsi vrčivý zvuk. Gábina se
svým katastrofickým viděním světa měla jasno. Medvěd. Zlehčuji situaci slovy,
že dole asi někdo jezdí na motokáře. Ale jak postupujeme níže, je to stále
zřetelnější. Bručení. Nic jiného než medvěd se v okolí Štartu nemůže pohybovat.
Tentokrát je to jasné už i mně. Držíme se středu sjezdovky, svítíme čelovkami…
a postupujeme stále pomaleji. U mezistanice lanovky Štart mi volá kamarád
Tomáš, který vše uvádí na pravou míru. Žádní medvědi. Jeleni v říji. A
hodně. Na sjezdovce pod Štartem mají ideální prostor pro svá klání. Po první
úlevě stejně docházím k závěru, že křížit cestu 150 kilovým nadrženým
samcům se šavlemi na hlavě taky nebude úplná výhra.
No nakonec nás zachránil Tomáš, když pro nás přijel až na
Štart autem. Závory byly naštěstí nahoře.
Paní domácí na nás počkala s večeří až téměř do půlnoci.
Dnes chutnala obzvlášť dobře.
Tož, musím říct, že tůra se vydařila, únava to potvrzuje, je o čem vyprávět, a tradice
pozdních nočních návratů zůstala zachována J
