Matinka moje milovaná nezapomíná si při každé příležitosti
sypati popel na hlavu, dávaje si za vinu mé tělesné defekty, kterými má býti
neideální tvar páteře (značně prohnuté) a nártu (značně vysokého). Prý je to
způsobeno vynecháním fáze lezení v raném mém věku, kdy jsem se ze sedu zvedl
rovnou na nohy, a to ty vlastní. Zodpovědnost ovšem nese rovným dílem také
nebývale studená podlaha v místě mého tehdejšího pobytu. Každopádně fáze lezení
se nakonec dostavila a stále trvá. Byť asi není zrovna důvodem k nadšení pro
žádnou matku, zřejmě kromě té, jíž Adam Ondra posílá fotky svých trofejí ;-)
Skluznice skialpů už je dávno zakonzervovaná vrstvou
parafínu, pásy visí v komoře, a venku čeká suchá skála na toho, kdo nechce
jen tak sedět po zadku, a taky na toho, kdo se možná dětinsky snaží dohnat svou
životní fázi lezení.
Chata Pod Rysmi se otvírá tradičně se skončením zimní
uzávěry turistických chodníků v půlce června. Rezervuji, zálohuji a čekám, jak
vyjde počasí. Plán je jednoduchý. Ve čtvrtek večer na Popradské, v pátek
přechod hřebene Ošarpanců (Komín Komarnických 3 UIAA), traverz Lavicí Vysoké do
sedla Kohútik, a přes sedlo Váhy na Chatu Pod Rysmi. Odtud výpady na Voliu Vežu a Žabího Koňa.
Účastníky zájezdu v tomto případě byli Gábina a Tomáš.
Pro Toma se jednalo o návrat na místo, kde před cca 15 lety (asi tak přibližně
v pravěku) zažil největší hrůzy svého lezeckého života. V jižní stěně Volovky, bičované provazy
bouřkových srážek a blesky proklatě blízko. Ovšem nabídka kvalitního výletu
hravě převážila nad pochybností, zda by se staré sliby o tom, že „na Volovku už
nikdy“ (učiněné ovšem pod nátlakem a ne ve stavu zcela racionálním) neměly
přece jen splnit. Neměly!
 |
| Zlomiskovou dolinou vzhůru. Vstříc bodu zvratu :-( |
Předpověď je ideální, ale Tatry jsou Tatry. Sobotní ráno na
Popradském věští azuro kam až oko a družice dohlédne. Leč smůlu má ten, kdo
srážky hlídá, ale na větry zapomíná. Ty se nám připomněly samy, a nutno říct,
že nešlo jen o ty, které byly následkem večerní konzumace šošovicové polévky,
ale o ty, které působily nebývale rychlý pohyb oblačnosti a také úkaz, kterým
jsem ještě dodnes fascinován. Prostě jednoduše řečeno, vodopád tekoucí z Dračí
Kotlinky pod Ošarpanci, tekl všemi
směry, jen ne dolů. Po dvou hodinách pochodu vzhůru Zlomiskovou dolinou až pod
inkriminovaný vodopád, jsem musel uznat, že tudy dnes asi cesta nevede. Několik
lidí se kolem nás vracelo, a zbylá část týmu s vědomím, že mají doma ženu,
děti a pěstouna, tváří v tvář stočtyřicetikilometrové vichřici pochopila, že je čas na sestup. Což jsem asi
po 10 minutách při náhlém chvilkovém záchvatu racionality nakonec uznal také, a
začal jsem se pomalu smiřovat s faktem, že dnes zůstaneme pouze u
turistiky. To je samozřejmě také důvod,
že zbytek dne má paměť zcela vytěsnila. Prostě si pamatuju jen, že jsme došli
na chatu po turistické značce a před večeří jsme ještě stihli navštívit vrchol
nejvyšší hory Polska – Rysů. A to zcela o samotě!
 |
| Selfie na Rysech výjimečně není znakem narcismu autora, ale důsledkem, toho, že nebylo nikoho, kdo by nás vyfotil. |
V sobotu ráno vyrážíme s Tomášem na Volovku. Dolů
k Žabímu Plesu, které je pokryto ještě vrstvou ledu, následně nahoru k Vyšnému
Žabímu plesu a ještě výše na úpatí jižní stěny Voliej Veže. Gábina má v plánu dojít později, podívat
se jak nám to jde popřípadě se zúčastnit druhého výstupu, dá-li čas a počasí.
 |
| Žabí plesa cestou na Volovku |
Volia Veža je pěkná pyramida, která se vypíná nad
Mengusovskou dolinou na hraničním hřebeni do Polska. Její jižní stěna je
vyhledávanou destinací, především pro začínající lezce, ale zejména v levé
části stěny jsou i vyhledávané obtížnější cesty. Vloni jsem zde lezl Jižní Žebro
(3- UIAA) a Štáflovku (5 UIAA). Logická volba dnes padá na cestu Wiesława
Stanisławského. Polský bard, který přišel do Tater jako středoškolák v 16 letech v roce 1925.
Lezl s půjčeným lanem (konopným), pohorkami a hasičskými karabinami. Zahynul,
tak jako skoro všichni podobně umanutí „umělci skal“ jeho druhu, ve 24 letech
pádem z Kostolíku. Pomník si ale vybudovat stihl. Do roku 1933 realizoval údajně
více než 140 prvovýstupů a jeho cesty jsou dodnes vyhledávány hlavně proto, že
vedou logickými liniemi. Stanislawski nemusel vymýšlet žádné opičárny. Prostě
přišel pod stěnu a vylezl jí nějakým zcela logickým směrem, jakým byl například
komín v severce malého Kežmaráku (weberovka). Nic to ale nemění na tom, že
to asi byl pěkný drak, a lézt tyhle cesty v jeho době s jeho vybavením
bych snad ani nechtěl. Stejně jako bych nechtěl létat na prototypu předpotopního
„rogala“ bratří Wrigtů.
 |
| Na nástupu |
 |
| V traverzu |
 |
| Koch koch koch ! |
Stanislawského cesta na Voliu Vežu je naprostá klasika všech
tatranských klasik. Nejříve komín, potom lehký převis a na závěr pěkná
plotnička. Nutno přiznat, že obtížnost 5 UIAA se uvádí spíše z úcty k autorovi
a jeho době. Stejně jako u Štáflovky se jedná spíše o jednodušší pětku, a
někteří namachrovanci dokonce tvrdí, že je to spíš 4-.
Tomáš v mokrém komínu, který vyšel na něj, asi celkem ocenil, že jsem vzal dost jistícího materiálu, ale jinak to byla cesta, kterou jsme si užívali.
 |
| Komínkem vzhůru do jeskyně, pak doprava vzhůru přes převisek a nakonec plotnou na jižní hřeben a vrchol. |
 |
| Voli na Voliej veži ;-) |
Po pěším sestupu (tradičně hnusném) zpět pod stěnu nás přivítala
Gábina. Po chvíli přemlouvání, aby s náma vyrazila na Štáflovku (na Jižním
Žebru byla fronta jak na maso), vyrážíme sami. Stejně to nebude na dlouho.
Nízké dešťové mraky už olizují stěnu, ve které nastupuju do 1. délky. Na štandu
dobírám Tomáše, a protože už nám prší za krk, slaňujeme a velíme k ústupu. U vyšného Žabího Plesa
se počasí přece jen zase umoudří a tak chvíli boříme ledy a Gábina se věnuje
pozorování svišťů, kterých jsou v nejbližším okolí celé rodiny.
 |
| Kam v tom parnu? Sekat ledy na plovárnu :-) |
 |
| Atmoška na chatě |
V neděli máme v plánu Žabáka. Ostrý hřeben,
lezecky zcela snadný, avšak svou ostrostí proslulý a také svými výhledy, které
ne všem mohou býti příjemné. Po cestě z chaty
usuzujeme, že přístup na hřeben přes sněhové pole a zejména sestup (který je
snad divočejší než samotné lezení), není zcela bez rizika pro skupinu našeho
ražení, a tak volíme sestup na Popradské Pleso s plány na nějaký prásk v Galerii
Ostrvy.
 |
| Galerie ostrvy |
Pod serpentinami pod Žabími plesy vytahuji foťák (mobil)…
tedy nevytahuji. Přesto, že tak chci učinit, není to možné, neboť mobil leží na
Chatě Pod Rysmi, a já nemám tak dlouho ruku. Zlatým hřebem dne se tak stal dnes
tolik populární horský běh na chatu a zpět. Na chatě mi mobil schovali a
následně mi vnutili i jakousi peněženku, která byla (jak jinak) opravdu moje.
Jak typické :-(
Po dofunění na Popradské vyrážíme s Tomem přece jen do
galerky s plánem vylézt cestu Pavlína a Kráčalíka (6- UIAA). Zde nás ovšem
zradila orientace. V půlce první délky je pofiderní štand na smyčkách
(spíš slaňák) a Tomáš odtud nakonec slaňuje nevěda kudy přesně dále. Dvojka
šedesátníků, která přišla za námi, nastupuje
do stejné cesty, takže se střídáme, a na prvním konci lana vyrážím za nimi,
neboť vím kudy. Sice vím kudy, ale počáteční výšvih z komína do stěny
vpravo jsem lezl tak idiotsky, že na smyčkovém štandu dobírám lehce otřesen Tomáše
a jsem rád, že další postup bude alespoň v této délce řídit on. Přes dva
převisky (nejtěžší místo – i když luxusně zajistitelné) vhůru na štand tvořený
dvěma zánovními borháky. Na druhém
uvolněně dolézám a mažeme dolů, neboť
nás tlačí čas.
 |
| Výlez z převisu (na druhém s úsměvem) |
Tomášovi odjíždí, ze Štrby vlak, který bohužel nepočká. Já s Gábinou
totiž jedem rovnou na Chorvatský Pag, za mořem a samozřejmě také, jak jinak, za
návštěvou (i když jen malou) lezeckého ráje národního parku Paklenica. Ale to
tom možná jindy.
 |
| Galerii Ganku (v pozadí) někdy příště. |
