Skialp Grossglockner

Letos jsem se konečně rozhoupal a zakoupil si skialpovou výbavu. Tedy žádná láce to nebyla, ale kdo někdy stoupal na pásech a sjížděl v prašanu strmá úbočí zasněžených hor, ten pochopí.

Jenže chodit na pásech v jednom je problém. Je vždy potřeba míti s sebou pár druhů ve zbrani, kteří vás vyhrabou z laviny nebo alespoň zajistí důstojné rozloučení. A se kterými je možné sdílet zážitky, bivakovací pytel, případně i nějakou tu slzu z domácích palíren.

Parkoviště Luckner Haus s výhledem na Grossglockner

Po zkoušce v Krkonoších bylo třeba vyrazit někam pořádně vysoko, kde člověk už nebude kazit stopy běžkařům. Jenže kam a hlavně s kým? Zachránil mně Kosťo se svojí horoškolou Encián. Na zimním lezeckém kurzu na Brnči už jsme si společně vyzkoušeli pár sjezdíků, tak jsem obětoval korunu, a přihlásil se na jeho skialpový kurz na Stüdlhütte pod Grossglocknerem.

Chata Stüdlhütte

22. dubna 2015 jsem nasedl do auta a jel do Prahy, kde jsem měl v plánu přesednout k Šaňovi, který se také plánoval zúčastnit téhož kurzu. Bohužel asi po 3 hodinovém zdržení v praze Šaňo účast vzdal kvůli problémům ve firmě a tak mi nezbývalo, než vyrazit vlastní károu jako single.

Na konec silnice, na parkoviště u Luckner Hausu jsem dorazil okolo 7 večer. Nasadil jsem pásy, batoh a optimistický výraz, a vyrazil na chatu. 1000 výškových metrů jsem se táhnul jak smrad, ale oriantace naštěstí byla i po tmě v pohodě, a tak mě v 10 večer na chatě přivítala skupina 7 Slováků. Fajn lidi, což se později i potvrdilo.

V plánu kurzu byl výcvik základních dovedností, záchrany z ledovcové trhliny, lavinové věci, a samozřejmě hlavně sjezdy. Hlavním důvodem, proč jsme se trmáceli až sem, byla ovšem nejvyšší hora Rakouska. Velký zvoník, německy Grossglockner. 

Mapka oblasti

První den jsme vyrazili nacvičovat pády do trhlin s předpovědí vydatného sněžení, která bohužel nelhala. Během dne a následující noci "nakydalo" cca metr sněhu. Jednoduchá poučka alpinisty praví: Napadne-li metr sněhu, zůstaň sedět v chatě na zadku a zůstaneš na živu.

Jenže ráno azuro a Grossglockner na dosah. Zkusíme to? Skupinová dynamika zafungovala, a tak jsme se hromadně vydali vstříc téměř jisté smrti v lavině, se slepou důvěrou v naše zkušené instruktory, kteří již pod lavinou byli, a trvali na tom, že ten pocit musíme poznat taky (viz expedice na Dhaulagiri 2015).

Po cca 400 metrech se ovšem objevily vrásky i na tvářích zkušených bardů. Traverz lavinovou dráhou, který nás čekal, vypadal zlověstně. Na hraně žebra, kde jsme zvolili relativně bezpečné stanoviště, vykopal Kosťo lavinovou sondu. Testovací masa sněhu se zbortila sama od sebe vlastní vahou, což byl signál, že kdo bude v chatě dřív, ten na tom bude lépe. Návrat na chatu byl nevyhnutelný. 

Abychom se trochu zabavili, uklidili jsme chataři sníh z předzahrádky, což nám vyneslo to, že nám při odchodu poslal batohy nákladní lanovkou zadarmo.

Uklizená terasa

Celý den padaly menší či větší lavinky, ale odpoledne už sníh sednul natolik, že nám svah nad chatou dovolil, abychom se párkrát svezli. První dvě jízdy byly super. Během třetího výstupu už ale sluníčko zapadalo, a tak jsem si vyzkoušel i sjezd ve sněhové krustě. To je panečku zážitek k nezaplaceni ;-) 

Další den ráno hurá na kopec. Husím pochodem přes ledovec Ködnitzkees, pak sundat lyze a feratkou do 3 400 m.n.m k Erzherzog Johann Hütte. Malá pauza na krásné rozhedy a pokračujem dále stále vzhůru po ledovci Hofmannskees.

Tudy nahoru tzv. normálkou

Zhruba ve výšce 3 650 m.n.m sundáváme lyže a nasazujem mačky, navazujem se po čtyřech a s cepíny v rukou vyrážíme k útoku na vrchol. Našim úkolem je přejít po hřebínku vrchol Malého glockneru, sejít do úzkého sedýlka a vystoupit na Velký glockner. Jedná se víceméně o chodecký terén, který je po zhruba 10 metrech vybaven nerezovými tyčemi. Do těch je možno zakládat postupové jištění (zpravidla pouze omotat lano). Největší obtíže nám působilo velké možství lidí na vrcholovém hřebeni. Fronta jako na maso. Víc jsme stáli, než šli. Nejnáročnější je exponovaný přechod sedla mezi Glocknery a následný výšvih cca 10 m ze sedýlka směrem na vrchol. Nic složitého a pro člověka s minimálními lezeckými zkušenostmi jsou to 3 kroky obtížnosti III- UIIA. Spousta lidí zde ovšem nemá ani to, a tak musíme stát a čekat, až se někteří přeplazí po zadku, po břiše a jinými nebezpečnými styly.

Vrcholové foto

To, že jsem si neuvědomil jaká mne čeká fronta, a že na hřebeni fouká, jsem zaplatil slušným prochladnutím. Ale za rozhled po celých alpách to stálo. Při pohledu do údolí ve mně hlodá myšlenka, že by bylo fajn se tady vrátit někdy v létě, a vystoupit na vrchol horolezeckou cestou přes Stuedlgrat.

Moje maličkost na hřebeni malého Glockneru

Měkoučký prašan se během dne změnil na půlmetrovou vrstvu cukrové vaty. V tomle "bordelu" bylo potřeba absolvovat několikakilometrový sjezd. Nakonec to byla celkem zábava, i když poněkud namáhavá. Při výstupu na vrchol do výšky 3 798 n.m.n je již značně poznat nízký barometrický tlak a z toho plynoucí nedostatek kyslíku v krvi. Člověk (tím myslím sebe, ale ostatní na tom nebyli o moc lépe) se zadýchává mnohem snaději než v dolině. Zjistil, jsem, že při výstupu mi to působí menší obtíže než při sjezdu.  Při chůzi je totiž jednoduše možné zastavit a vydýchat se, nebo jen přizpůsobit tempo. To při sjezdu (zvlášť v hlobokém mokrém sněhu) je to jiné. Jednak člověk podvědomě zatajuje dech neboť se soustředí na jízdu, a druhak je důležité mít pro bezpečný sjezd správnou rychlost. Ani moc velkou, ale ani moc nízkou. Vyšší rychlost pomáhá udržet pod skluzniceni vztlak a jízda je plynulá a ne tolik namáhava. Náš skupinový sjezd byl okořeněn přehlídkou držkopádů všech kategorií a i já jsem nějaké předvedl. Za vrchol všeho umění skialpového sjezdu ovšem považuji Kosťovo zastavování pomocí řízeného salta. Nevím co mu při tom proběhlo hlavou, ale byl jsem rád, že to nebyl cepín na jeho vlastním batohu :-)

Tudy dolů

A ještě jednou dolů

Všichni přežili až dolů

Poslední den už nás čekal pouze dopolední sjezd k autům a (bohužel) návrat do rovin polabských.
Po cestě domů přes Zell am See jsem neodolal a prodloužil si ještě lyžařskou sezónu o půldenní lyžování na Kaprunském ledovci. Na konci dubna pusto prázdno, sluníčko, mraky sněhu. Škoda, že nebylo zážitek s kým sdílet, ale i tak to bylo super.   

  

   

Zastávka na Kaprunu