Kežmarák Ľavým vlbením

Konec září za dveřmi. Podlý Boleslav se kdysi na úsvitu českých národních dějin postaral o den volna, když zapíchnul svého svatého bratra Václava. S přáteli z církve jsme s Gábinou vyrazili na organizovaný víkendový pobyt v Nové Lesné pod Tatrami. Kromě účasti na společných aktivitách bylo cílem nás dvou i dosažení mety v podobě horolezeckého výstupu.

Volba padla na Kežmarský štít. Důvod je jasný. Nástup blízko od lanovky. Neboť jak víme, nejhorší na horolezectví je turistika. Lanovkou téměř na nástup, to zní dobře. Ale potíž je v tom, že první jede až 8:30. V tuto dobu už má správný bard viset na pátém štandu. Navíc koncem září už se stmívá okolo šesté. No co. Jdeme na to a uvidíme.

Naše cesta

První lanovkou na Skalnaté pleso a pěšky pod jižní stěnu Kežmaráku. No ještě to kousek bylo. S materiálem na zádech a Gábinou bez snídaně asi hodinku. Svačinka, obhlídka nástupu, zdobení vánočního stromečku (tak nějak vypadám když na sebe navěším všechny ty blbosti na jištění) a v 10:30 vyrážíme do stěny. 

Zdobení

Cesta Arna Puškáše  - Ľavým vlbením je klasifikována jako 4 UIAA. Osobně bych řekl, že čtyřka je to pouze na jednom místě na konci druhé délky v hladkém koutě. Jinak je to taková pěkná trojka, která se dá „vylítnou“ opravdu rychle. My jsme si to ovšem vychutnávali. Asi až příliš. Počasí na tričko, nádherný výhled.

Gábina pod nejtěžším místem

Ale 3 hodiny na 4 délky je přece jen hodně. I vzhledem k tomu, kdy se stmívá. Zrychluju. Jedna délka na první konci  za 8 minut. Nutno říct, že byla opravdu jednoduchá, takže jeden nýt uprostřed akorát stačil. Cesta je jinak luxusně zajištěná. Na štandu většinou jeden U-borhák. V délce 1-2 postupové nýty. Ještě jsem samozřejmě většinou dojišťoval mými oblíbenými hexy DMM torque nuts, čoky a smyčkami. Friend jsem myslím použil jenom z povinnosti, abych neměl pocit, že je tahám zbytečně J

V 15:30 dolézáme 8. délku k poslednímu štandu. Gábina je lehce konsternovaná z mého oznámení, že se tady odvážeme a půjdeme na vrchol tímhle dvojkovým terénem volně. Volím tedy kompromis a postupujem dále na  krátkém laně. Kromě toho, že jsme dost pomalí, tak ještě trochu bloudíme. Zbytečně si zacházíme na exponovaný hřeben a komplikovaně se vracíme zpět do úžlabí rampy,  která nás nakonec dovede až na vrcholový hřebínek. 

Na krátkém laně na vrchol

Gábina sice nemá z výšek vyloženě fobii, ale výška a expozice hřebenu, který má absolvovat poprvé v životě, ji nutí hledat morál v psychických rezervách. Nakonec se hecla a došla za mnou na vrchol jako kdyby se nechumelilo. Je to pro ni teprve druhá vícedélka a vlastně první v opravdových horách Myslím, že ani netuší, jak moc to bude jednodušší  v podobné situaci příště.  

Na vrcholu

Fotíme se na vrcholu, je 16:45. Poslední lanovka ze Skalnatého jela před 15 minutami. Sundat vercajk, obléct, posvačit, pokochat se… 17:15. Vyrážíme dolů. Čeká nás klasický tatranský sestup. Kolik výborných horolezců – tatranských legend - přišlo v podobném terénu při sestupu o život? My naštěstí nejsme ani výborní horolezci a legendy umíme pouze vyprávět, takže jsme vyrazili pomalu a opatrně. A taky zdlouhavě L. Nad Huncovským sedlem odbočujeme do špatného žlabu. 

Náročný sestup

Čeká nás složitý traverz nepřehlednými rozlámanými skalami do toho správného. Stmívá se. Na hranici tmy potkáváme rodinku kamzíků, která nás nedůvěřivě pozoruje.  

Najdi terénkozu

Dole v Lievikovém kotli už je tma jako v pytli. Vytahujem čelovky, a vyrážíme sotva zřetelným chodníkem směrem ke Skalnatému plesu. Gábina už sotva plete nohama a já se přepínám do režimu „nezastavím, dokud nebudu v posteli a když už nemůžu, tak zrychlím“. Tento přístup se ukazuje jako kontraproduktivní, protože Gábina se v této situaci přepíná do režimu „zastavím, sednu si, odpočinu, pospím, umřu“.  Občas podávám hlášení vedoucímu našeho zájezdu Martinovi, který už o nás začíná mít starost.  Zní to asi podobně jako ta Ebenova píseň. „Já na tom dělám, já na tom makám …“.

Když se před námi v měsíčním světle zaleskla hladina Skalnatého plesa propadl jsem iluzi, že už jsem skoro dole. Skoro je slovo, které od té doby nemám rád. Chodník totiž právě v té chvíli zmizel na velkých plochých žulových blocích, kde stopu nenajdeš. Mužíci se chovali, zato se objevila kleč. A to všude v zorném poli. Probojovávat se kosovkou už jsem jednou zkoušel a tak jsem měl tentokrát pádný důvod se tomu vyhnout. Hodinku bloudění nakonec ukončil Google s leteckou mapou a GPS v mém mobilu.

Na Skalnatém dáváme svačinu, trudomyslnou hodinu se snažím všemožně zlehčit, ale ve vichru, který se prohání kolem, se mi to moc nedaří. Vyrážíme na sestup po sjezdovce do Lomnice. Humus.  A v tom jsem to uslyšel. Dole v údolí. Jakýsi vrčivý zvuk. Gábina se svým katastrofickým viděním světa měla jasno. Medvěd. Zlehčuji situaci slovy, že dole asi někdo jezdí na motokáře. Ale jak postupujeme níže, je to stále zřetelnější. Bručení. Nic jiného než medvěd se v okolí Štartu nemůže pohybovat. Tentokrát je to jasné už i mně. Držíme se středu sjezdovky, svítíme čelovkami… a postupujeme stále pomaleji. U mezistanice lanovky Štart mi volá kamarád Tomáš, který vše uvádí na pravou míru. Žádní medvědi. Jeleni v říji. A hodně. Na sjezdovce pod Štartem mají ideální prostor pro svá klání. Po první úlevě stejně docházím k závěru, že křížit cestu 150 kilovým nadrženým samcům se šavlemi na hlavě taky nebude úplná výhra.

No nakonec nás zachránil Tomáš, když pro nás přijel až na Štart autem. Závory byly naštěstí nahoře.

Paní domácí na nás počkala s večeří až téměř do půlnoci. Dnes chutnala obzvlášť dobře.

Tož, musím říct, že tůra se vydařila, únava to potvrzuje, je o čem vyprávět, a tradice pozdních nočních návratů zůstala zachována J                 

Dachstein Pichlovou cestou

Na toto léto jsem naplánoval expedici na Dachstein a Grossglockner. Oba kopce znám již z dřívějších výstupů, ale tentokrát bylo mým cílem je zdolat sportovně hodnotnějším způsobem. Naplánoval jsem to tak, aby se vyřádili i Adam s Michalem, kteří preferují spíše jednodušší lezení a feraty. Posledním účastníkem byl ještě Pavel, který byl pro mě zárukou spolehlivého parťáka pro opravdové lezení.

Sraz celé skupiny byl v Brně, kde jsme se měli seskládat do jednoho auta. Ukázalo se, že spoustu krámů budeme muset nechat doma, neb někteří  se sbalili do 100 litrového batohu, který sám o sobě zabere celý zavazadlový prostor mého vozu. Druhou chybou bylo to, že jsem navrhl, že jídlo si řeší každý sám. Ukázalo se totiž, že někteří uvěřili fámám, že v Rakousku je hladomor a jídlo se tam vyvažuje zlatem, a tak si vzali jídlo pro jistotu na 14 dní.  No nakonec jsme se nějak vešli, i když jsem byl rád, že sedím za volantem.

Všude samá bagáž. Nechápu co ti chlapi do těch hor vezou.

Po cestě jsme udělali malou zastávku ve Vídeňském lese na jižním okraji našeho kdysi hlavního města. Zde jsme si na rozlezení dali jednoduchý výstup obtížnosti III UIIA o dvou délkách lana. Protáhli jsme se po cestě a vyzkoušeli si Rakouský vápenec. Navíc s pěknou vyhlídkou na Vídeň.

Za zády Vídeň, před sebou vrchol :-)

Tentokrát na jednom laně s bráchou

Viener Neudorf

Večerní příjezd do studeného a větrného Ramsau am Dachstein jsme oslavili tichou vzpomínkou na tyčky od stanu, které Pavel zapomněl doma. Můj tenoučký, 800g vážící, spacák Coleman biker, už se těšil, jak mně bude v noci chladit pod širákem na lavičce. No dalo se to přežít, i když byla na léto dost zima.

Práce vás dožene (skoro) všude :-(

Ráno vstáváme okolo 5. hodiny. Vyrážíme autem na parkoviště u lanovky na Hunnerkogel. Zde se naše cesty rozcházeji. Já s Pavlem vyrážíme hned na nástup pod Pichlovku. 22 délek je dost na celý den, tak se nikde nezdržujem. Adam s Michalem jdou na feratu Johann, která má nástup téměř na stejném místě, ale mají dost času, tak si dají ještě dvacet.

Pod nástupem přes sněhové pole

Je pěkná kosa. Asi po 2 hodinách chůze (zhruba v 8:00), nastupujeme do prudkého sněhového pole, po jehož překonání se ocitáme u stěny ozdobené prvním štandem. Mačky nejsou potřeba, ale cepín přišel vhod. 

Výhled ze sněhového pole na Schladmingské alpy

Pichlovu cestu jižní stěnou Dachsteinu si musí každý odjistit sám svým vlastním materiálem. Vítanou pomocí jsou štandy, které jsou tvořeny vždy jedním borhákem. Občas v těžším místě najdete skobku. Makáme a snažíme se nezdržovat. Tušíme, že nejsme nejrychlejší. Ale jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli absolvovat dlouhou cestu, byl i nácvik rychlosti. Zejména pomalá a neobratná manipulace s lany a pomůckami dokáže výstup dost prodloužit. Zakládání jištění je také věc, která se dá praxí dost zrychlit. Prostě u lezení se furt na něco čeká, je to daň za bezpečnost a za to, že se člověk může vypravit do terénu, kam by bez jištění s přijatelným rizikem vůbec nemohl.

Nástup

První štand. Zbývá dalších 22 podobných.

Střídáme se ve vedení. Po prvních 4 délkách následuje asi 220 orientačně náročného terénu. Jedná se o náročnější chodecký terén (II UIIAA), kde jsme se odvázali a  pokračovali sólo, každý sám za sebe. Když jsem takhle s batohem a dvěma šedesátkami (lany) za krkem sóloval trojkovým komínem, připadal jsem si skoro jako opravdický horolezec. Ale říkal jsem si, že pokud za rohem už nebude ten jeden borhák, který hledáme, bude se mi špatně vracet. Borhák tam byl a my jsme mohli pokračovat zase standardní vápencovou čtyřkou směr vrchol. Skoro celou dobu jsme viděli na vedlejším žebru krásnou vzdušnou faratu Johann. Dokonce se mi podařilo navázat i vizuální kontakt s Adamem, který stál ve frontě pod feratistickou zácpou.

Dohnat...

... a předehnat

Na štandech už nám to docela šlo. Podle videa z kamerky na helmě jsem zpětně zjistil, že výměna na štandu nám většinou nezabrala víc než minutu a půl. S rychlostí lezení už to bylo horší, a co se zakládání týče, je potřeba ještě cvičit. Ale zase je lepší být pomalý a živý než rychlý a mrtvý (i když i pomalost mlže snadno člověka dovést do průšvihu – hlavně v zimě). V 19. délce došlo k tragédii. Pavlův foťák se rozhodl spáchat sebevraždu a vrhl se do propasti. Podařilo se mi jeho pád natočit, ale video je natolik drastické, že ho zde není možné umístit. To co mne mrzí nejvíc je, že na ztracených fotkách jsem převážně já.

Summit

Selfie na vrcholu

Jinak to byl docela maraton. Na vrcholu jsme se kochali výhledem v 19:00. Čekal nás ještě přechod ledovce k horní stanici lanovky. Věděli jsme, že je již dávno po poslední jízdě, a tak nezbylo něž se obrnit trpělivostí a absolvovat úmorný sestup feratou a suťovisky do údolí.

Ještě jeden výhled z vrcholu

A čeká nás už jen tupý pochod, při kterém už nebude mít nikdo chuť fotit.

Adam s Michalem nás vyzvedávají na parkovišti, když si předtím už stihli dát v kempu sprchu. Večeříme asi o půlnoci a spěcháme do spacáků, neboť zítra nás čeká Glockner, a sice ten velký.

Pichlova cesta byla úmorná, ale výhled na vrcholu fantastický. Já osobně jsem si ověřil, že jsem na druhý konec svého lana přivázal toho správného chlapa, na kterého je spolehnutí (i když občas hází foťáky do doliny – mně zase kupodivu tentokrát nic nespadlo). Díky Pavle. Doufám, že spolu ještě něco vylezeme!

P.S. Už jsme i vylezli, ale musím to za dlouhých zimních večerů sepsat J

Reise durchs gelobte Land

Cesta zemí zaslíbenou. Takhle slibně zněl název pětidélkové horolezecké cesty, kterou jsem si vyhlédl na našem výletě do Solné Komory. Lokace slibovala pěkné výhledy na ledovce Dachsteinu, malebná lázeňská městečka,  jakož i modrozelená jezera jeho podhůří.

Gábinu jsem vytáhl na víkend do kraje mého srdce. Cílem byly ferraty, koupání, lanovky, ale hlavně lezení vícedélek, kterými celá oblast Solné Komory přímo oplývá.

Pod námi Krippenstein, za námi
Halstattské jezero, za ním zbytek Solné Komory 

Po deštivém červnu jsme se těšili na pěkné počasí. Předpověď věštila ideální podmínky. Bohužel nastalo, to co jsme neplánovali. Nadměrné horko. Přímo výheň, před kterou se nedalo uniknout ani do vod jinak pěkné ledárny Halstattského jezera. V kempu už bylo přímo k nevydržení. Po absolvování dětské ferraty v Halstattu a jiné kojenecké u Gosausee jsme si lezení v tomhle hicu absolutně nedokázali představit.

Nejprve jsme zkusili nalézt do jedné cesty u Gosausee, jejíž název jsem už zapomněl. Při vědomí, že se vystavujeme riziku ugrilování za živa, jsme vyrazili brzy ráno. Bohužel jsme začali s lezením o 100 metrů vedle. Druhá délka psaná 4 UIAA se mi zdála nějaká těžká. Naštěstí bergsteigen.com v mobilu nezklamal, a jen díky němu jsem na druhém štandu zjistil, že jsem nelezl čtyřku, ale 6- v cestě Keiser Walzer, která je sice hezká, ale pokračuje délkami obtížnosti 7, a to je, poctivě řečeno, mimo můj obor (zatím ;-). No alespoň jsme byli hezkou atrakcí pro místní důchodce na ranní procházce.   Po slanění k jezeru už bylo takové parno, že další lezení už nepřipadalo v úvahu.

Halsattské jezero

Zbytek dne jsme strávili na pláži u jezera jako leklé ryby. I mluvit bylo nesnesitelné. A kdo mě zná, ví, že já mluvím hodně a rád. No a při tom povalování se vyvinul v mé přehřáté hlavě šílený plán na večerní výpravu. Chce to nějakou kratší cestu, hodně tekutin a odhodlání.

Volba padla na zemi zaslíbenou. Cesta ve skále, jež se nazývá Ewigewand. Je to skalní hradba, která se táhne šikmo vzhůru k hřebenu nad údolím řeky Traun a lázeňským městečkem Bad Goisern. V této skále je hojně navštěvovaná ferrata, ale také několik pěkných sportovních cest.  My jsme si vybrali jednu z těch jednodušších obtížnosti 5- UIAA.   Už výjezd autem na kopec k hotelu Predigstuhl poskytl moc pěkné výhledy. Od parkoviště jsme pak pokračovali asi 30 minut pěšky pod nástup. Jednodužší nástup už si nelze představit. Prostě jdete, jdete, a až narazíte nosem na skálu, pokračujete kolmo vzhůru po zánovních nýtech až na vrchol skalní hradby. Na nástupu jsme byli okolo 19 hodiny. Sluníčko zrovna zapadalo za hranu Ewigewandu. Pořád pěkná sauna. Při oblékání sedáků špekulujem kudy nahoru. Zdá se nám to nějaké těžké na to, že první délka má začínat čtyřkou. Hladká skála zlověstně shlíží se svých hladkých ploten na vystrašené lezce, kteří marně hledají ve stínu nějaký chyt.  Zdání klame. Chytů a stupů je v děravém vápenci požehnaně, jenže nejsou ze spoda tak dobře vidět. První délku jsem lehce nervózní z neznámého, ale nervozita postupně přechází v nadšení. Krásná pevná skála. Nýty tak akorát daleko. V těžších místech blíž, v jednodušších dál od sebe. Ale co to slyším. Nad údolím, sálajícím horkem po zapadlém sluníčku, se vznáší zvuk žesťů. Dechová hudba odkudsi z doliny se nese po kopcích a dokresluje už tak dost kýčovitý pohled na vápencové skály Solné Komory a zelená údolí jako z reklamy. Už chybí jen jódlující svišti J

Hráli tyrolské cajdáky, ale i známé muzikálové a filmové melodie. Nejtěžší místo 5- jsem přelézal stylově s motivy ze starwars.

První délka v Ewigewandu. Pod námi Bad Goisern

Kouzlo okamžiku se těžce popisuje. Fotografie i slovo ho zachytí jen letmo, ale toho, kdo ho zažije všemi smysly, tomu zůstane hluboce vryt do srdce. Snad poprvé mám pocit, že si lezení vychutnávám. Kochám se výhledem a užívám si každý krok, každý výšvih. Zvětšující se hloubka pod námi jen umocňuje hloubku zážitku.

Gábina dnes leze vlastně asi poprvé vícedélkovou cestu. Statečně. Spousta řečí nemůže zakrýt fakt, že už někdy někde lezla, a jde jí to lépe než by sama dokázala přiznat.

S každým krokem vzhůru ubývá světla. Začínám spěchat. Poslední délku už Gábina dolézá prakticky za tmy.

Ještě jednou Bad Goisern. Tentokrát o něco později.

Druholezec už to má taky za sebou :-)

Každý horolezec ví, že základním kamenem výbavy na túru, je čelovka. Kromě mě tedy. Já to vlastně věděl. Jen jsem to tak trochu zapomněl ;-). Naštěstí pokrok nezastavíš. A tak jsme nahodili ledky našich smartfounů a při bludičkách hledali cestu k autu. Trochu bloudění patří ke každému nočnímu návratu. Inu co nic nestojí, za nic nestojí. Pivečko u stanu v halstattském kempu a dobrou noc. Někdy o tom napíšu na blog. Třeba za tři čtvrtě roku ;-)  

PS: O měsíc a půl později jsme si stejnou cestu „vyběhli“ s bráchou Adamem na naší rodinné pánské jízdě s tátou po feratách Solné Komory.Tentokrát za světla

Skialp Grossglockner

Letos jsem se konečně rozhoupal a zakoupil si skialpovou výbavu. Tedy žádná láce to nebyla, ale kdo někdy stoupal na pásech a sjížděl v prašanu strmá úbočí zasněžených hor, ten pochopí.

Jenže chodit na pásech v jednom je problém. Je vždy potřeba míti s sebou pár druhů ve zbrani, kteří vás vyhrabou z laviny nebo alespoň zajistí důstojné rozloučení. A se kterými je možné sdílet zážitky, bivakovací pytel, případně i nějakou tu slzu z domácích palíren.

Parkoviště Luckner Haus s výhledem na Grossglockner

Po zkoušce v Krkonoších bylo třeba vyrazit někam pořádně vysoko, kde člověk už nebude kazit stopy běžkařům. Jenže kam a hlavně s kým? Zachránil mně Kosťo se svojí horoškolou Encián. Na zimním lezeckém kurzu na Brnči už jsme si společně vyzkoušeli pár sjezdíků, tak jsem obětoval korunu, a přihlásil se na jeho skialpový kurz na Stüdlhütte pod Grossglocknerem.

Chata Stüdlhütte

22. dubna 2015 jsem nasedl do auta a jel do Prahy, kde jsem měl v plánu přesednout k Šaňovi, který se také plánoval zúčastnit téhož kurzu. Bohužel asi po 3 hodinovém zdržení v praze Šaňo účast vzdal kvůli problémům ve firmě a tak mi nezbývalo, než vyrazit vlastní károu jako single.

Na konec silnice, na parkoviště u Luckner Hausu jsem dorazil okolo 7 večer. Nasadil jsem pásy, batoh a optimistický výraz, a vyrazil na chatu. 1000 výškových metrů jsem se táhnul jak smrad, ale oriantace naštěstí byla i po tmě v pohodě, a tak mě v 10 večer na chatě přivítala skupina 7 Slováků. Fajn lidi, což se později i potvrdilo.

V plánu kurzu byl výcvik základních dovedností, záchrany z ledovcové trhliny, lavinové věci, a samozřejmě hlavně sjezdy. Hlavním důvodem, proč jsme se trmáceli až sem, byla ovšem nejvyšší hora Rakouska. Velký zvoník, německy Grossglockner. 

Mapka oblasti

První den jsme vyrazili nacvičovat pády do trhlin s předpovědí vydatného sněžení, která bohužel nelhala. Během dne a následující noci "nakydalo" cca metr sněhu. Jednoduchá poučka alpinisty praví: Napadne-li metr sněhu, zůstaň sedět v chatě na zadku a zůstaneš na živu.

Jenže ráno azuro a Grossglockner na dosah. Zkusíme to? Skupinová dynamika zafungovala, a tak jsme se hromadně vydali vstříc téměř jisté smrti v lavině, se slepou důvěrou v naše zkušené instruktory, kteří již pod lavinou byli, a trvali na tom, že ten pocit musíme poznat taky (viz expedice na Dhaulagiri 2015).

Po cca 400 metrech se ovšem objevily vrásky i na tvářích zkušených bardů. Traverz lavinovou dráhou, který nás čekal, vypadal zlověstně. Na hraně žebra, kde jsme zvolili relativně bezpečné stanoviště, vykopal Kosťo lavinovou sondu. Testovací masa sněhu se zbortila sama od sebe vlastní vahou, což byl signál, že kdo bude v chatě dřív, ten na tom bude lépe. Návrat na chatu byl nevyhnutelný. 

Abychom se trochu zabavili, uklidili jsme chataři sníh z předzahrádky, což nám vyneslo to, že nám při odchodu poslal batohy nákladní lanovkou zadarmo.

Uklizená terasa

Celý den padaly menší či větší lavinky, ale odpoledne už sníh sednul natolik, že nám svah nad chatou dovolil, abychom se párkrát svezli. První dvě jízdy byly super. Během třetího výstupu už ale sluníčko zapadalo, a tak jsem si vyzkoušel i sjezd ve sněhové krustě. To je panečku zážitek k nezaplaceni ;-) 

Další den ráno hurá na kopec. Husím pochodem přes ledovec Ködnitzkees, pak sundat lyze a feratkou do 3 400 m.n.m k Erzherzog Johann Hütte. Malá pauza na krásné rozhedy a pokračujem dále stále vzhůru po ledovci Hofmannskees.

Tudy nahoru tzv. normálkou

Zhruba ve výšce 3 650 m.n.m sundáváme lyže a nasazujem mačky, navazujem se po čtyřech a s cepíny v rukou vyrážíme k útoku na vrchol. Našim úkolem je přejít po hřebínku vrchol Malého glockneru, sejít do úzkého sedýlka a vystoupit na Velký glockner. Jedná se víceméně o chodecký terén, který je po zhruba 10 metrech vybaven nerezovými tyčemi. Do těch je možno zakládat postupové jištění (zpravidla pouze omotat lano). Největší obtíže nám působilo velké možství lidí na vrcholovém hřebeni. Fronta jako na maso. Víc jsme stáli, než šli. Nejnáročnější je exponovaný přechod sedla mezi Glocknery a následný výšvih cca 10 m ze sedýlka směrem na vrchol. Nic složitého a pro člověka s minimálními lezeckými zkušenostmi jsou to 3 kroky obtížnosti III- UIIA. Spousta lidí zde ovšem nemá ani to, a tak musíme stát a čekat, až se někteří přeplazí po zadku, po břiše a jinými nebezpečnými styly.

Vrcholové foto

To, že jsem si neuvědomil jaká mne čeká fronta, a že na hřebeni fouká, jsem zaplatil slušným prochladnutím. Ale za rozhled po celých alpách to stálo. Při pohledu do údolí ve mně hlodá myšlenka, že by bylo fajn se tady vrátit někdy v létě, a vystoupit na vrchol horolezeckou cestou přes Stuedlgrat.

Moje maličkost na hřebeni malého Glockneru

Měkoučký prašan se během dne změnil na půlmetrovou vrstvu cukrové vaty. V tomle "bordelu" bylo potřeba absolvovat několikakilometrový sjezd. Nakonec to byla celkem zábava, i když poněkud namáhavá. Při výstupu na vrchol do výšky 3 798 n.m.n je již značně poznat nízký barometrický tlak a z toho plynoucí nedostatek kyslíku v krvi. Člověk (tím myslím sebe, ale ostatní na tom nebyli o moc lépe) se zadýchává mnohem snaději než v dolině. Zjistil, jsem, že při výstupu mi to působí menší obtíže než při sjezdu.  Při chůzi je totiž jednoduše možné zastavit a vydýchat se, nebo jen přizpůsobit tempo. To při sjezdu (zvlášť v hlobokém mokrém sněhu) je to jiné. Jednak člověk podvědomě zatajuje dech neboť se soustředí na jízdu, a druhak je důležité mít pro bezpečný sjezd správnou rychlost. Ani moc velkou, ale ani moc nízkou. Vyšší rychlost pomáhá udržet pod skluzniceni vztlak a jízda je plynulá a ne tolik namáhava. Náš skupinový sjezd byl okořeněn přehlídkou držkopádů všech kategorií a i já jsem nějaké předvedl. Za vrchol všeho umění skialpového sjezdu ovšem považuji Kosťovo zastavování pomocí řízeného salta. Nevím co mu při tom proběhlo hlavou, ale byl jsem rád, že to nebyl cepín na jeho vlastním batohu :-)

Tudy dolů

A ještě jednou dolů

Všichni přežili až dolů

Poslední den už nás čekal pouze dopolední sjezd k autům a (bohužel) návrat do rovin polabských.
Po cestě domů přes Zell am See jsem neodolal a prodloužil si ještě lyžařskou sezónu o půldenní lyžování na Kaprunském ledovci. Na konci dubna pusto prázdno, sluníčko, mraky sněhu. Škoda, že nebylo zážitek s kým sdílet, ale i tak to bylo super.   

  

   

Zastávka na Kaprunu