Podzimní víkend pri Zelenom plese

Poslední letošní příležitost k tatranskému lezení bez sněhu se nám naskytla 17. října. Původně plánovaný samotářský výlet na Brnču s knihou se nakonec změnil v super lezení, ve kterém kniha sehrála také svou nemalou roli :-) Ukázalo se totiž, že bratr po prvotních negativních reakcích zcela dobrovolně svůj pohled přehodnotil, překopal kalendář, sbalil batoh, nakešoval kešky do GPS a přistoupil na Vsetíně do mého kupé. Tím byla sestava zkompletována.

Chata pri Zelenom plese (dříve Brnčalova)

Plán byl jasný. Barometr již několik dní vytrvale stoupal, takže jsme se nenechali zmást deštěm, větrem, mlhou a podobnými protivenstvími a optimisticky plánovali sobotní výstup na Jahňací štít, čímž mělo být turistice učiněno zadost. Na neděli jsem tajně doufal ve slunce a nějaké fakt husté lezení.
Zatím jsme se však museli vyrovnat pouze s hustým deštěm. Ten byl příčinou, že při výstupu k Zelenému plesu by nám nestačil ani Ueli Steck. Vidina suchých trenýrek a večere byla opravdu velkou motivací.

Po cestě na chatu jsme "lehce" promokli

Spali jsme na povale s dalšími 30 horolezci. Zásoby alkoholu některých byly opravdu velké, takže o zábavu (spíše nedobrovolnou, v našem případě zůstalo pouze u zdvořilostní výměny vzorků k degustaci) bylo celou noc postaráno.

Ubytování za 8 EUR na povale ve vlastním spacáku mělo romantického ducha, kterému se dostalo mocného přiživení plameny v litinových kamnech, které jsme si sami udržovali při životě vzpomínaje při tom na dětství s romány Jacka Londona.

Naše "coupé"

Romantika na povale

Polopenze za 14 EUR byla sice relativně drahá, ale obsah stál za to. Srovnatelnou nadílku bufetové snídaně jsem zažil naposledy snad jen v hotelu Europa v centru Vídně. Na slovenské poměry zcela nevídané. Večeře o třech chodech s porcemi (jak) pro horolezce byla taky super. Jakékoliv úvahy o vlastním stravování považuji ve světle této zkušenosti za naprostý nonsens.

Sobota ráno, 18. 10. 2014. Barometr neustále stoupá, v 9 přestává pršet, vypadá to, že nastává očekávaný ráj na zemi, leč zmýlili jsme se. Po 15 minutách chůze směr Červená dolinka začíná opět pršet. Anglické počasí s větrem o závod pokračuje až na vrchol Jahňacího štítu. Nahoře námraza, vichr, déšť se sněhem, viditelnot 20 metrů.

Bílá tma na Jahňacím štítu

Jaké kopce v okolí jsou vidět, když jsou vidět, nám prozradila chytrá tabulka

Brácha hledá vrcholovou kešku. Já, prostý mudla převlékám zpocené triko, svačím, doplňuji tekutiny a proklínám geocaching. Po cca 30 minutách čekání, mumlajíce cosi o proklaté vášni k hledání těch podivných pokladů, promrzlýma rukama hážu batoh na záda a mažu do doliny. I "kačer" byl nakonec uspokojen, a s hřejivým pocitem u srdce z nového zápisu v logu mě poměrně rychle dostihl.

Počasí se nakonec umoudřilo během sestupu, takže v Červéné dolince jsem mohli odbočit z chodníku abychom si mohli prozkoumat kudy, že se na tu Žeruchovú vežu vlastně leze. Nástup jsme našli jen velmi přibližně, ale do zítra byl čas nastudovat ještě průvodce.

Na hraně Červené doliny

Neděle 19.10.2014. V noci mráz jak samec. Kežmarák a  Baraní rohy pod sněhem. Ale do jihovýchodní stěny Žeruchovej  veže od časného rána praží slunce. Obloha vymetená.

Nikam nespěcháme. Kocháme se výhledem, studujem průvodce a čekáme až nám stěna trochu oschne.

Původní záměr, začít své první prvolezecké pokusy něčím opravdu jednoduchým, jsme trochu upgradovali po té, co Adam zjistil, že v cetě "Cez knihu" je keška. Pro mě to znamenalo se trochu hecnout a přelézt jednu délku obtížnosti 5 UIIA, což jsem zatím nezkoušel ani jako druholezec :-)

Stránka z průvodce

Přicházíme pod stěnu. Slunce peče do hlavy, posledních 500 metrů jdu svlečený do půl těla.

Jižní stěna. To znamená spoustu slunce :-)

Nástup se dá najít snadno, 4 metry nad zemí se ve skále leskne borhák. Třídíme vercajk, a rozhodujeme se, že necháme jeden batoh dole.

Optimizmus, pod stěnou.

Důležité je, být barevně sladěn. Toto je můj model "Vlastmil Harapes" :-)

Navíc do první délky zrovna nalézá dvojice pře námi. Na prvním konci leze slečna / paní, která, která s tím tedy dost zápolí, takže máme spoustu času. Nalézam do stěny a začínám ji chápat. Nakonec ale zjišťuju, že to nebude tak žhavé a první délka je docela v pohodě. Do druhé, té pětkové, nalézám s lehkým mrazením v zádech a postupuju opravdu dost pomalu. Nicméně nečekaně jistě. Mám z toho zjištění radost a v kombinaci s  maximálním soustředěním ani nemám čas se bát :-)

Nástup

Na druhém štandu, který je, stejně jako ostatní v prvních 3 délkách, tvořen dvěma naprosto luxusními borháky (člověk si pomalu připadá jako na ferratě;-) dolézám družtvo před námi. Přivazuju se ke štandu a čekám. Ve třetí délce se nachází skalní útvar zvaný kniha. Jmenuje se tak proto, že (zcela nečekaně) připomíná knihu.  Obtížnost je zhruba 4/4+, ale slečna / paní přede mnou tam neskutečně "maturuje". Asi ve třičtvrtě knihy se zasekává a já pomalu čekám, kdy se rozpláče.  Nakonec se zvetila, založila pár friendů na povzbuzení a zmizel kdesi ve výšině k radosti spolulezcově i mojí.

První délka

Trvalo to opravdu dost dlouho a vzhledem k tomu, že brácha lezl poprvé v životě vícedélkovou cestu a stál tam na štandu mimo můj dohled a doslech již pravděpodobně značně nervózní, cvakl jsem štand po domluvě s chlapem před námi do jím obsazených borháků, a v rámci zachování duševního zdraví druholezce, začal dobírat.

Soukej, soukej, pozorně se koukej ... abys neodvázal to co nemáš

Kniha, to už byla jen taková třešinka na dortu, kochali jsem se výhledem a přímé slunce krásně hřálo do tváře. Času dost. Nad knihou štanduju jenom kvůli focení.

Kniha ze zdola

Kniha z hora

Na konci třetí délky přichází "kačerova" chvíle. Keška se nachází na skalním hrotu nad štandem. S lehkou obavou, jak to asi půjde zpátky, vylezám  4 m a s vítězoslavným pocitem nepostradatelného mudly vytahuju krabičku s pokladem a posílám ji po laně Adamovi, aby se mohl zalogovat.

Keška jede

Příchází chvíle, kdy se musíme rozhodnout zda slaníme dolů, nebo budem pokračovat až na vrchol a následně slezeme a slaníme žlabem z Predného Žeruchového sedla. Touha zdolávat vrcholy vítězí, a tak se vydávám vzhůru do dalších dvou délek trojkového lezení a lehkého bloudění. Během mého šaškování mezi klečí, zapadá za hřebenem Kolového štítu slunce. Vylézám o dva metry vzhůru, a slunce opět vychází. Vzpomínám na Malého Prince, leč brzo slunci přestávám stačit a nezadržitelně se ocitám dnes již natrvalo ve stínu.

Poslední dvě délky

Na hřebenu začíná zčerstva foukat a člověk si začíná znovu uvědomovat, že je v horách a že je říjen. Oblékáme větrovky a mažem dál. Já mám přece jen o něco více tuku, a tak si vychutnávám pohled na bráchu, třesoucího se zimou. Je to totiž jeden z mála momentů, kdy mi nadbytečná kila poskytují drobnou výhodu :-).

Slaňuju a skoro nejsem vidět

Za solidního vichru dorážíme k slaňáku na špičce hřebenu, spouštíme se do sedýlka pod námi, obcházíme vrhol Východnej Žeruchovej veže ze strany doliny Bielych plies s nádherným výhledem na Belianské tatry, ozařené sluncem, které už jinak nevidíme, a opatrně sestupujeme strmým žlabem. V místě kde se žlab zužuje slaňujeme už s čelovkami celkem dvakrát 50 metrů a už zcela po tmě hledáme cestu sutí k nástupu, kde máme jeden batoh a pořádné boty.

Selfie na závěr

Tož jako crcali jsme se s tím dobře.  Do vylidnění chaty (neděle večer) jsme se vrátili ve 20:00. Večeře na nás naštěstí ještě zbyla. Dokonce jeden přiopilý polský bratr pozval mě při mé cestě do sprchy na borovičku s hořcem. Nechtěl jsem vyvolávat konflikty mezi slovany, tak jsem jeho pozvání přijal, aby mi po cestě ze sprchy vnutil ještě nášup do druhé nohy. V druhém případě jsem v rámci slovanské vzájemnosti navrhoval reciproční postup při placení, ale reagoval na to dost podrážděně, takže jsem hrozící konflikt raději odvrátil tím, že jsem se napil opět za Zloté.
Spalo se tedy moc dobře.

Pondělí jsme zahájili mocnou snídaní a úmorným výstupem s kompletní bagáží na Velkou Svišťovku abychom se po sestupu v mlze na Skalnaté pleso spustili lanovkou do Lomnice. To vše kvůli dvěma keškám, jejihž vábení někteří z nás prostě nedokáží čelit :-)

Na Svištovku s 20 kilovým báglem jsem se táhnul jak smrad 

Pak už následovalo rozloučení s horami a cesta po železnici až domů.

H I S Nové Město nad Metují

V sobotu 11.10.2014 jsme si s Michalem a Gábinou vyrazili trochu zablbnout na cvičnou stěnku HIS v Novém Městě nad Metují. Netuším, proč se to jmenuje zrovna HIS, ale když jsme ono kouzelné místo hledali, málem jsme se nechali nalákat "falešným" značením společnosti, která prodává džíny zaměnitelného názvu ;-)
Každopádně, jak se lze dopíditi zde, jedná se o místo kde "Skály tvoří přerušovaný pás okrajových stěn podél řeky Metuje, který se táhne od zříceniny hradu Výrov až po Krčín. Pro lezeckou činnost je z důvodu pevnosti skal využíván úsek cca 400m. Z geologické stránky je oblast tvořena jílovci, též označovaných jako opuka."
Jednodélkové lezecké cesty jsou precizně značeny vč. označení stupně obtížnosti UIIA a zhusta zajištěny většinou pomocí nýtů. Lezečtí matadoři východních Čech, kteří vyrostli na písku tuhle opuku asi moc nemusí, ale my odchovanci umělých stěn jsme chrochtali blahem při každém kontaktu se "skutečnou" skálou :-)
Přestože již podzim pokročil, vyšel nám nádherný den. Areál je navíc otočen tak, že tam celé dopoledne svítí slunce, pokud svítí. Nám svítilo a bylo to super.

Něco jsme vylezli:

Ninja Gábina

Spárový mág

  Cvičili jsme si slaňování:

Tohle při slaňování bez pojistného prusíku prosím nedělejte :-)

Příště to chce tlumič krásy (helmu) ;-)

Původně jsme chtěli jít na oběd do nějaké novoměstské hospody, ale místní lezecká komunita pamatuje na vše, takže stačilo skočit do samoobsluhy pro par špekáčků a využít místní luxusní ohniště. Nakonec jsme vše završili kávičkou a poměrně dost zdařilou napodobeninou vídeňského sachru i když vidličku někteří z nás drželi třesoucí se rukou jen stěží ;-)

Expedice 4K Švýcarsko

Kdy: 4.-15.7.2014
Účastníci: Já, Adam, Honda Accord a spousta dalších krámů :-)

Po dlouhých úvahách o našem plánovaném výstupu na Mont Blanc jsme se rozhodli, že vylezeme na nějakou úplně jinou horu. Na nejvyšší horu Alp totiž leze v hlavní sezóně 250 lidí denně, na chatě Ref. du Gouter, odkud se chodí na vrchol, je nutné mít rezervaci se zaplacenou zálohou půl roku předem a stanování je tam už druhým rokem přísně zapovězeno. Poslední kapkou pro nás byla informace o tom, kterak nějakému nešťastníkovi na již zmíněné chatě ukradl kdosi boty, takže musel dolů vrtulníkem.

Vyrazili jsme tedy do oblasti švýcarského Wallisu s cílem zdolat alespoň jednu čtyřtisícovku v oblasti okolo městečka Saas-Fee.
Saas-Fee je vyhlášené lyžařské středisko obklopené 14 horami, jejichž vrchol je výš než 4 000 metrů nad mořem. Pro tuto volbu svědčilo i to, že ubytovaným návštěvníkům (a to i těm v kempu) umožňuje středisko zdarma používat síť místních lanovek.

Saas-Fee

Předpověď počasí mizerná. Vyjíždíme v pátek ráno ze Zlína s cílem v kempu Seehorn na švýcarské straně Bodamského jezera. Otužilejší z nás (tedy já) jsme se stihli ještě vykoupat. V sobotu pak pokračujeme mimo dálnici přes hory a doly nejprve do Sankt Galenu, kde zdržuju sháněnín švýcarské simkarty což se zdařilo (chystám o tom samostatný příspěvek) a pak dále skrz Berner Oberland plný jezer až k jeho jižnímu okraji, který je obehnán mocnou hradbou Bernských alp.

Vzhledem k tomu, že ve Wallisu bylo hnusně, utábořili jsme se v Grindelwaldu přímo pod legendární severní stěnou Eigeru. Jendou na ni jistě dojde, ale vědomi si svých možností a vážně divného počasí, vypravili jsme se pouze na ferratu Rostock, což je skalní zub v západní hraně stěny.

"Mordwand" nad kempem Grindelwaldu

V kapličce je malinké muzeum historie výstupů na severní stěnu Eigeru.
Mé první setkání s Tonym Kurzem .

Na lístek vlakem nitrem Eigeru do Jungfraujochu aby si člověk vzal hypotéku.

Nikdy jsem velký romantik nebyl, ale tohohle kámoše jsme si prostě postavit museli :-)

Z Eigeru litaly laviny, tak jsme šli raději na pivo.

Další den počasí jakž takž drží, takže ještě zdoláváme vyhlídkovou ferratu v Mürrenu. Jedná se o vesničku položenou na skalním prahu při úpatí hory Schilthorn neboli Piz Gloria známé z bondovky On Her Majesty’s Secret Service. Do Mürrenu se dá dostat pouze vlakem nebo lanovkou. Při houpavém rozjezdu kabiny pro cca 60 lidí člověk ucítí lehké zašimrání v břiše, zvlášť když z amplionu zní hudební téma Jamese Bonda a kolem vás stojí několik muzů s objemnými padáky na zádech. Skála pod Mürrenem je totiž vyhlášeným místem pro base jumping. Právě v horní části skály vede takřka vrstevnicová ferrata. Nijak náročná, prakticky po rovině, ale za to si vychutnáváte závratné výhledy na masívy Mönche a Jungfrau, a samozřejmě do hlubiny pod Vámi. Stavitelé této ferraty dbali o to, aby si návštěvníci vydatně užili expozice. Jsou zde dva "mosty" tvořené třemi lany a jeden větší visutý. Pak je zde i lanovka zvaná tyrolienne, kterou jsme ale vynechali, neboť ji bylo možné použít pouze za strašně moc franků v doprovodu průvodce, který měl od lanovky klíče.
Ještě odpoledne jsme pak vyrazili na jih směrem Saas-Fee.

Základna basejumperů. Příště už s padákem ;-)

Na téhle ferratě by se sběrači kovů asi pěkně napakovali.

Pohled na lanovku z lanového mostu ferraty

Wallis nás přivítal mlhou, zimou a deštěm. Ráno v kempu v Saas Grund jen neochotně vylézáme ze spacáku. Vaříme čaj a pozorujeme nízko visící husté mraky všude kolem.



Nakonec se rozkýváme a vyrazíme lanovkou alespoň na exkurzi chaty Hohsaas hütte. Po cestě lanovkou přestává pršet. Během popíjení čaje v chatě zjišťujeme, že se počasí náhle zlepšuje. Na výstup na Weissmies už je bohužel pozdě, ale plán, ve který jsme tajně doufali se uskutečnit dá. Scházíme kousek dolů a traverzujeme sněhovým polem k nástupu na ferratu k vrcholu Jägihorn (3 206 m.n.m).

Chata Hohsaas

Jägihorn za námi

Weissmies hütte

Na vrcholu

Pěkná feratka. Akorát slibovaný visutý most přes sedlo pod vrcholem byl během poslední zimy stržen, takže jsme tuto atrakci museli oželet. Po cestě na vrcholovém hřebenu se počasí začalo vracet do původních kolejí celého letošního léta. Hřmět naštestí začalo až v době, kdy jsme byli bezpečně mimo hromosvod na cestě do doliny. Na chatě Kreutzboden dáváme pivko a gulasch suppe za cenu michelinského menu a mažem dolů na nákup do Coopu. Na švýcarské sýry a klobásky už jsme se těšil. Večerní rauty v kempu stály opravdu za to :-)

Ráno je mizerné počasí. Protože předpověď na pozítří vypadá docela dobře, volám na Britannia hütte (3 030 m.n.m), kde rezervuju nocleh na zítřejší večer. Pojali jsme totiž plán zdolat jednu z nejsnazších čtyřtisícovek - Allalinhorn (4 027 m.n.m). Aby to zas nebyla jen trapná procházka po ledovci od lanovky, chtěli jsme vrchol zdolat přávě z Britannia hütte hřebenem Hohlaubgrat, s jedním úsekem lezení obtižnosti 3 UIIA.

Původně plánovaná trasa z chaty Britannia

Abychom se nenudili v mizerném čase, rozhodli jsme se zapracovat na aklimatizaci a také trochu zrekognoskovat terén. Vyjíždíme lanovkou do stanice Felskinn (3 000 m.n.m.) a odtud vyrážíme do bíle tmy směrem, kterým odhadujem, že by se mohla nalézat chata Britannia. Popravdě, kdyby před námi nešly dvě dívčiny s krosnami s nápisem Britannia hütte, nikdy bychom tam nedošli. Přesto, že se jedná o jednoduchý choďák traverzem ledovce bez maček a takříkajíc furt rovně, po chvíli v mlze, větru a hustém sněžení už jsme nevěděli kde je nahoře a kde dole. Chodník se zařezával do prudkého sněhového svahu a jediné, co mně uklidňovalo byly tenisky dvou brigádnic z chaty. V chatě jsme dali čaj, poklábosili s fešnou chatařkou a mazali zase zpět v obavě o orientaci. Naše stopy byly zaváty asi tak minutu poté, co jsme prošli, takže chodník jsme pod čerstvým prašanem hledali spíše po hmatu. Jednou jsme z něj kousek slezli, ale nakonec jsme se zpocení až na zadku dostali zdárně k lanovce.

Britannia hütte

Těžký život brigádnic

Další den opět hnusně. Předpověď počasí se navíc vyvinula v náš neprospěch a do konce týdne a našeho pobytu to vypadá bledě. Po chvíli váhání volám s těžkým srdcem na chatu a ruším rezervaci.
Bloumáme po Saastálu, hledáme kešky a jezdíme zadara lanovkami.

Následujícího rána, se počasi nepatrně lepší a tak balíme vercajk a uháníme na lanovku. Zkusíme alespoň nejednodužší variantu výstupu ze stranice horského metra Mittel Allalin (3 500 m.n.m). Leč hora chtěla jinak. V nejvyšší stanici potkáváme několik alpinistů, kteří se právě vracejí z nezdařeného výstupu. Dva Skoti nám vysvětlují, že na poměrně prudkém ledovci je po pás čerstvého sněhu, který svou nestabilitou hrozí lavinami, nehledě na ztíženou orientaci a neviditelnost trhlin.
Věříme jejich odhadu a pomalu a neochotně obracíme své kroky zpět do údolí.

Další den vyrážíme na prohlídku legendárního Zermattu, který se nachází o jedno údolí vedle.
Vše kompletně v mlze. Z Matterhornu ani Monte Rosy jsme neviděli ani zbla. Místo toho jsme si přelezli nad Zermattem místní sportovní ferratu. Z ferraty nebylo kvůli mlze vidět nejen nejkrásnější alpské vrcholy, ale chvílemi ani do samotného Zermattu, což bylo frustrující. Po návratu zjišťujeme, že předpověď počasí slibuje na páteční dopoledne polojasné okno. Propadáme naději a jdeme se zeptat jak to vidí v Domě horských vůdců v Saas-Fee. Tam nám sdělí, že oni sami s klienty plánují vyrazit. Zachvacuje mně opatrný optimismus.

Nejjednodužší výstup na Allalinhorn - choďák od lanovky vypadá takto

Ráno vysedáme s první dávkou turistů z metra na stanici Mittel Allalin, nazouváme mačky a vydáváme se na ledovec. Procházíme okolo sjezdovky, kde několik rolb zuřivě zápasí s několikametrovými nánosy nového sněhu. Viditelnost 50 metrů, lehce sněží, vítr odhadem 15 m/s.

Po chvili nasazujem lyžařské brýle. Před námi postupují dvě lanová družstva Anglánů vedená horskými vůdci. Bez nich bychom se výstupu neodvážili, a odvážili-li bychom se, pak bychom stejně nevěděli kudy. Chodník, vyšlapaný v čerstvém prašanu, se klikatil mezi trhlinami a postup kolmo vzhůru na vrchol by se rovnal sebevraždě. 

Zpola zaváté trhliny

Nadmořská výška byla poznat. Nikomu z nás nebylo špatně zřejmě díky jakés takés aklimatizaci, ale plíce po pár krocích musely zařadit dvojku.

Teplučko bylo

Se skupinou před námi jsme v pohodě drželi krok a to, že se čas od času zastavili k vydýchání jsem jen uvítal. A když bratr na prvním konci lana občas nespokojeným napnutím lana naznačil, že by je i předešel, usměrnil jsem ho vahou své osobnosti, kterou jsem přenesl zátěž i na jeho úvazek aby neměl pocit, že je to příliš snadné.

Vrcholový hřebínek

Jeden z mála výhledů dolů na stanici metra Mittel Allalin

Čím výše jsme postupovali, tím lépe bylo vidět. přestalo sněžit a mezi větrem hnanou oblačností se čas od času objevila i modrá obloha a dokonce i okolní vrcholy. Byly to ovšem jen pomíjivé několikavteřinové okamžiky. Výstup byl až nečekaně krátký. 500 výškových metrů uteklo jako nic a my jsme se ocitli na vrcholovém hřebínku s křížem. Poprvé přes 4 tisíce metrů nad mořem, jinak nic moc. Výhled naprd, ale měli jsme radost z výstupu, ve který jsme už nedoufali.

Hora nás nakonec pustila až na vrchol

Při návratu se objevilo i sluníčko a na ledovci se udělal pěkný hic. Postupně jsme odkládali jednu vrstvu za druhou až jsme lehce zpocení došli zpět k metru. Otočná restaurace na hřbetu Mittel Allalin neměla k východoevropanům příliš přátelský ceník, tak jsme rozhodli, že oslavíme výstup až v údolí pochutinami z Coopu.

Raut alá Coop

V sobotu nás čekal už jen úmorná cesta doomů přes Alpy, Alpy a zase Alpy. Z podvečerní plánované návštěvy Hitlerova Orlího hnízda nad Berchtesgadenem nakonec nebylo nic, protože poslední autobus jel v 16 hodin a autem se tam nedá. Řidičský maraton jsme zakončili někdy o půlnoci ve Zlíně.