Podzimní Arco

Kam si tak jít zalézt poslední víkend v listopadu?
Skeptik by řekl, že nejlepší by bylo zalézt pod peřinu. S touto variantou ovšem počítám až v důchodu, a tak jsem upnul svůj pohled do jižních končin Evropy.
Jedním z evropských center sportovního lezení je italské Arco. Každoročně se zde konají nejprestižnější závody světa na umělé stěně Rock Master. Arco je lezecká oblast složená z padesáti menší areálů s tisícovkami výstupů. Většinou jde o vápencové cesty velmi dobře zajištěné nýty a borháky. Nejvíce výstupů má délku do padesáti metrů, ale dají se najít i cesty o patnácti lanových délkách.
Letmá zmínka o možnosti výletu do Arca při pravidelné návštěvě překližky vyvolala v některých nepokryté nadšení. A tak nakonec nebyl problém obsadit mou nenažranou Hondu čtyřmi lezci a ve čtvrtek brzy ráno vyrazit po dálnici na Mnihov.
Po cestě jsme si ještě protáhli ztuhlá těla ve vápencové stěně Martinswand u Innsbucku, kde je natažená pěkná sportovní feratka Keiser Max klettersteig. Cesta po hromosvodu ubíhala dobře, takže se setměním už jsme hleděli vstříc Brennerskému  průsmyku.
V apartmánu Villa Nicole jsme se usalašili okolo 8. večerní. Původní úvahy o spaní v kempu jsem zavrhl jakmile jsem zjistil, že plně vybavený apartmán vyjde jen o 3 éčka na osobu a noc dráž (14 EUR/noc/soba). Ani vlastně nevím, jestli je kemp v tuto dobu vůbec v provozu.
Počasí bylo takové, že snad ani lepší býti nemohlo. Teplota na sluníčku okolo 15 stupňů. Ve stínu chládek, ale celkově velmi příjemně bez větru.
V pátek ráno to chtělo něco lehkého na seznámení se zdejším vápencem. Vypravili jsme se tedy na ukloněné plotny areálu Beone, kde bylo možné otestovat přilnavost našich lezeček. Přelezli jsme několik třídélkových cest obtížnosti 4c - 5b a v poledne už jsme mazali do předem vytipované oblasti Parete Zebrata.

Plotny Beone nad Arcem z protějšího kopce

Pěkně ukloněné, ale těžší než se na první pohled zdálo

Přestože je v okolí Arca hafo lezeckých cest, náš výběr byl značně limitován průvodcem, který jsme měli k dispozici a zejména našimi lezeckými schopnostmi. Tomáš s Pavlem si troufali na 5c, možná i 6a, já se cítil tak na 5a a Michal, který ještě vícedélkovou cestu nelezl, doufal, že ho nenatáhneme někam, kde si nebude vědět rady.
Parete Zebrata tak nakonec byla jediná možnost jak lézt vícedélky do rozumné obtížnosti. Jedná se o východní stěnu. V dolní severní části je to asi 200-500 metrů vysoká, pěkná ukloněná kluzká plotna, nad kterou ční mohutná převislá 800 metrů vysoká stěna s vrcholem Monte Brento.

č.5 Trento, č.6 Parallelo

Po přichodu pod stěnu nás lehce vylekal nepříjemný zvuk, přípomínající pád hory do údolí. Alespoň já jsem byl na chvíli přesvědčen, že naše smrt pod vápencovým masívem je naprosto neodvratitelná. Ovšem po chvíli rachot ustal a z nebe nad námi se ozvalo euforické zavýsknutí basejumpera, kterému se právě podařilo otevřením padáku jistou smrt odvrátit.
Hora Monte Brento a její západní stěna je totiž ideálním místem pro base jumping. Na vrchol dokonce jezdí shutle bus.

Ukázka base jumpingu z Monte Brento

Na odpolední program jsme si zvolili cesty Trento (5b) a Parallelo (4a). Já s Tomem jsme lezli Trento a na prvním jsme se střídali. Ani jsem nevěděl, že na mne vyšla právě délka 5b, ale o to větší bylo moje ego po té, co jsem ji přelezl. Úspěch mých nohou trochu kalila neschopnost mých rukou udržet materiál. Nejprve jsem hodil do údolí fungl novou vysílačku a vzápětí po ní reverso. No nic, alespoň jsem si oživil jištění polovičním lodním :-) Vzhledem k tomu, že z každé "letecké" nehody je potřeba vyvodit závěry a opatření, zakoupil jsem po návratu společně s novým reverzem také vhodný špagát s malou karabinkou, kterým bude napříště jistící pomůcka sama jištěna.

Schéma cest z průvodce

Po návratu za tmy jsme se na apartmánu zúčastnili zlatého hřebu večera - Tomášovy gastronomické show.

Pasta aglio olio s pálivou papričkou navrch, k tomu merlot. Paprička pálila třikrát ;-)

V sobotu jsme se vrátili na místo činu pod Parete Zebrata. V plánu bylo zdolat jednu ze čtrnáctidélkových cest. Včerejší sestavení dvojic se osvědčilo, a tak jsme já s Tomem vyrazili cestou Teresa (5c), a Pavel s Michalem se chystali zdolat cestu Claudia (5a).

č.22 Teresa, č.24 Claudia

Šlo nám to poměrně pomalu, neboť k našemu překvapení už nebyly borháky po dvou metrech, ale cca po osmi. Představa šestnácti metrového pádu po ukloněné skále nikoho netěšila, a tak bylo potřeba ubrat plyn a ukázat morál.

Schéma cesty Teresa

Z prvního štandu, na který jsem dorazil jako číslo 2, pokračuju i s batohem a několika expreskami do druhé délky. Jaké je mé překvapení, když narážím na traverz bez chytů s posledním borhákem hluboko pod sebou. Vlíněnce má Tomáš, takže se nemůžu ani něco založil na povzbuzení, a tak se nechávám raději potupně spustit na štand. Zas taková potupa to nebyla, ale následující dvě délky musím intenzivně pracovat na setřesení "stínu v duši" ;-).
Na druhém štandu mně dohnal Pavel s informací, že první délka Claudie je pod vodou a klouže tak, že její zdolání nebylo možné ani po několika technických pokusech. Zároveň Pavel vyjadřuje obavy o budoucnost jeho dvojky - Michala. Přecejen je poprvé v takovéto situaci a jeho psychiku jsem nevědomky také značně narušil tím, když jsem všem při snídani pustil (pro pobavení) úvodní scénu z filmu Vertical limit. Michal leze na druhém konci relativně dobře, ale představa, že máme před sebou ještě 12 délek a čekají nás dvě místa obtížnosti 5c nenecháva Pavla v klidu, a zřejmě ani Michala. Na třetím štandu nastává okamžik, který asi nemá nikdo moc rád, ale slovo muže už je potřeba. Po zvážení všech variant, to vypadá, že Pavel s Michalem slaní pod stěnu a vyleze zpět abychom mohli pokračovat ve třech. Nakonec jsem se po krátkém vnitřím boji rozhodl  odložit zbytky vlastních ambic, a nenechat v tom Michala samotného. Jediná logická varianta byla nechat dva nejlepší lezce pokračovat a slanit s Michalem sám.
Sjeli jsme tedy 100 metrů na úpatí stěny, poseděli u vydatné svačiny, a listovali v původci hledaje cestu, kterou bychom si mohli alespoň částečně vynahradit "ztrátu radosti z dovolené" (ale jen velmi mírnou a celkem dočasnou ;-).
Volba padla na cestu Mimose. Nejtěžší úsek 5b byl hned na začátku a tak jsem si na to, povzbuzen úspěchem ze včerejška, docela věřil. Ovšem realita byla taková, že od prvního jištění následoval 3 metrovy, do leskla vyleštěný hladký úsek s jediným chytem (a zároveň stupem, jak jsem zjistil později), se kterým jsem si prostě nevěděl rady. S pocitem zklamání, jsme tedy přešli k vedlejší cestě Gino Gianna (4a). Leč asi 20 vteřin po nás doráží dvojice horalů z Čech, která zdolává místní cesty systematicky a tahle jim ještě chybí. Navrhují výhodný obchod. Vzhledem k tomu, že cestu Mimose už vylezli, jim námi obsazenou Gino Gianna přenecháme výměnou za zajištění prvních tří expresek v Mimose. Hoši se akce ochotně ujali a já zjistil, že přelézt těžší úsek není zas až tak hrozné, když se ví jak na to. Kouzlo spočívalo ve vražení pravé nohy do dolíku, v němž ve stejnou dobu spočívala i pravá ruka. Pak zbývalo, pro nás menšího vzrůstu, trochu si povyskočit rukama na polici s luxusním úchopem, a 5b bylo zdoláno. S horním lanem to pak bylo úplně v pohodě. Inu máme se ještě co učit.
Zbytek cesty už byl 3c, takže na pohodu.

Schéma cest Mimose a Gino Gianna

První délka Mimosy zespoda

První délka Mimosy shora

Hoši si zatím užili výhledy z Terezky, trochu adrenalinu v traverzech 5c, a dole u auta zářili skoro jako madam Curie s hroudou uranu v kabelce :-).

Horolezecký Santa?

Večer se díky Tomovi podávala míchaná vejce s parmezánem a vínem z Trentina

V neděli jsme ještě stihli koupání v Gardě stylem "dokázali jsme, že to dokážeme" neb voda už byla poměrně studená. Většina lidí, kteří na nás koukali, byla v péřovkách. No a v poledne už jsme věděli, že nezbývá než sednout do vozu a přežít následujících 900 km domů.

Poslední výhled na Gardu

Více fotek je možné vidět v mém albu na google+.
    


 



  

Mobilní data ve Švýcarsku

Inspirován článkem Martina Štrimpfla o mobilních datech ve Francii jsem se rozhodl přidat nějaké základní zkušenosti se Švýcarskem.
Ceny mobilního roamingu jsou postaveny takovým způsobem, že o této variantě prakticky nemá smysl uvažovat. Vzhledem ke své profesi bohužel potřebuji připojení k internetu prakticky všude a zkušenosti ze zahraničí mne ujistily, že wifi zdaleka není tak dostupná varianta jako v Česku, a pokud už je k mání, tak zpravidla za peníze. Naši mobilní operátoři navíc Švýcarsko považují ze druhou zónu roamingu, což v praxi znamená, že při pohledu na ceny máte nejdříve pocit, že se spletli o řád.

Vitejte ve Svycarsku.
Do CR volate za 35,00 Kc/min,
prijimate hovory za 18,00 Kc/min.
Pripojeni na internet stoji 75,00 Kc/MB. 
Vas T-mobile

Když mi přisla tato sms, nejprve jsem to považoval ze nepovedený vtip, pak mnou začala zmítat zlost, ale nakonec jsem se na věc podíval racionálně, a přišlo ke slovu řešení, které jsem měl tak trochu připravené už z domu a vyzkoušené před měsícem ve Francii - koupě místní simkarty.

Navštívil jsem jednu z diskontních prodejen řetězce Aldi Suisse (připomíná to dost Lidl) a ptal se po předplacené službě virtuálního operátora Aldi Suisse Mobile. Pokladní (nikdo jiný na prodejně nebyl) moc neuměl anglicky, a divil se odkud jsem spadl, že neumím ani jeden ze 4 jazyků které ovládá on :-)  (Němčina, Francouzština, Italština a Rétormánština).  Nakonec jsem se domluvil s vedoucím, který rychle pochopil co potřebuju. Odběhl do skladu a donesl kupu formulářů. Ve Švýcarsku platí pro mobilní předplacené služby pravidlo, že operátor musí ověřovat a evidovat totožnost toho, kdo předplacenou službu pořizuje (stejné je to ve Francii). Ukázal jsem vedoucímu občanku a on vše vyplnil do příslušných polí formuláře. Po chvíli jsem odcházel z prodejny s balíčkem, ve kterém byla simkarta a elementární návod.
Celá ta věc stála 20 CHF, přičemž počáteční kredit na mém mobilním účtu byl 20 CHF.
Simkarta byla automaticky aktivována během 2 hodin (ale prodavač mne upozorňoval, že to může trvat i den)

Pak už stačilo pouze poslat na číslo 4466 SMS ve znění: START SURF 1000 a mohl jsem datovat. Za datový balíček mi operátor strhl z kreditu necelých 15 CHF. Navíc v létě měli akci a za cenu 1GB jsem dostal o 500 MB víc, což bylo na týdenní pobyt docela příjemné.

APN nebylo třeba nastavovat, vše fungovalo bez problémů hned. Pokrytí signálem bylo kvalitní, a kupodivu i mezi alpskými čtyřtisícovkami šlo většinou o vysokorychlostní technologie. Na telefonáty do ČR jsem tak mohl v pohodě použít Skype Out. Datový balíček jsem nakonec téměř vyčerpal. Dovolil jsem si totiž i takový luxus, jakým byl upload fotek na Facebook v původní kvalitě nebo přehrávání hudby z cloudu.

Kdybych se takto choval se svou českou simkartou, Český T-Mobile by mi naúčtoval zhruba 115 000 Kč (slovy: stopatnáscttisíckorunčských!!!). U Aldi jsem zaplatil v přepočtu 460 Kč. Inu, kdo chce moc, nemá nic ;-)

Vodní Brána u Semil

Inspirováni týden starou tragédií na první ferratě v Čechách, jsme se rozhodli, že ji také zdoláme. Tedy ne tu tragédii, ale tu ferratu. Tedy my, již v klasické sestavě, Gábina, Michal a moje maličkost.

1. listopadu, teplota vzduchu 15 stupňů celsia, místy na slunci i více, polojasno, prostě nádherná podzimní sobota, ve kterou jsme všichni doufali.

Vzhledem k rozsahu celého čedičového masívu Vodní Brána v údolí řeky Jizery, který je menší než malý (celá ferrata nahoru a dolů je cca na hodinku včetně hustého focení a svačiny) jsem od začátku doufal, že skála bude nabízet i jiné atrakce, a mé naděje byly naplněny.

Zleva: Gábina, Já, Michal

Hned na začátku jsme myslím všichni uvítali nástup snů každého horolezce. Cca 200 metrů po rovince a jste přímo pod skálou, ze které na vás vyzývavě ční dolní konec "hromosvodu".
Samotným popisem ferraty netřeba se zdržovat. Jako u všech ferrat je to prosté: postupujte po drátě vzhůru. Jakmile dojdete na místo, odkud již vzhůru nic nevede, ocitli jste se pravděpodobně na vrcholu ;-)

Příliš mnoho vzduchu pod zadkem :-)

Sleduj mou práci nohou.

Po zdolání první části ferraty na vrchol skalky jsme se pokochali výhledem, a jali se pátrat zrakem po okolí hledaje borhák, který by naznačoval, že z vrcholu je i zábavnější cesta nežli nudně po drátě. A vskutku, asi 4m od "hromosvodu" jeden krásný se slaňovacím háčkem trčel, a klepal se nedočkavostí až se mu opět dostane té cti, že mu někdo svěří svůj život, čehož jsme se ochotně ujali.

Borhák splnil svůj úkol bezchybně stejně jako všichni účastníci slanění včetně jednoho náhodně kolemjdoucího začínajícího ferratisty samotáře, kterého jsme přesvědčili aby si to zkusil také. Sice se trochu zdráhal, ale nakonec ho přesvědčil argument, že když má na helmě GoPro kameru, musí ji krmit něčím zajímavějším než prostou chůzí podél lana. Samozřejmě jsme doufali, že se nám tím pádem také dostane nějakých zajímavých záběrů.

Nejdůležitější na stěně je, abyste byli barevně sladění :-)

Neskákej, je to nízko!

Po zhruba 20 metrovém slanění jsme se dostali na prostornou římsu odkud vedlo asi 5-6 kratších lezeckých cest. Horolezci, které jsme zastihli na odchodu tvrdili, že se jedná o obtížnosti 5-6 UIIA o čemž jsme pak často pochybovali. Zdály se nám lehčí, čímž nechci nijak snižovat výkon Gábiny, která se tentokrát nenechala přemlouvat a ochotně se ujala čestné funkce prvolezce. Vzhlem k tomu, že byla nadopovaná analgetiky (údajně kvůli bolesti zubů, ale kdo ví....) se s heslem "neznáš bolest" vydala ověnčená expreskami vzhůzu stylem Adama Ondry. My už jsme se pak s Michalem jenom nechali tahat "na udici".

V rámci genderové vyváženosti jsme tentokrát nechali "tahat" ženu :-)

Zbytek dne (slunce v hlubokém údolí Jizery zapadlo v 15:00) jsme strávili pohodovým lezením, které se postupně změnilo v předmět vášnivých debat v zakouřené hospůdce po cestě domů. Kuchař zřejmě, stejně jako my v lokálu, koukal na bednu, kde Berdych právě projížděl zápas s už nevím kým, takže jsme dostali naše vysněné jitrničky "lehce" připečené. Nakonec i ty chutnaly kupodivu docela dobře a se slevou 10 Kč ještě lépe :-)
   

Podzimní víkend pri Zelenom plese

Poslední letošní příležitost k tatranskému lezení bez sněhu se nám naskytla 17. října. Původně plánovaný samotářský výlet na Brnču s knihou se nakonec změnil v super lezení, ve kterém kniha sehrála také svou nemalou roli :-) Ukázalo se totiž, že bratr po prvotních negativních reakcích zcela dobrovolně svůj pohled přehodnotil, překopal kalendář, sbalil batoh, nakešoval kešky do GPS a přistoupil na Vsetíně do mého kupé. Tím byla sestava zkompletována.

Chata pri Zelenom plese (dříve Brnčalova)

Plán byl jasný. Barometr již několik dní vytrvale stoupal, takže jsme se nenechali zmást deštěm, větrem, mlhou a podobnými protivenstvími a optimisticky plánovali sobotní výstup na Jahňací štít, čímž mělo být turistice učiněno zadost. Na neděli jsem tajně doufal ve slunce a nějaké fakt husté lezení.
Zatím jsme se však museli vyrovnat pouze s hustým deštěm. Ten byl příčinou, že při výstupu k Zelenému plesu by nám nestačil ani Ueli Steck. Vidina suchých trenýrek a večere byla opravdu velkou motivací.

Po cestě na chatu jsme "lehce" promokli

Spali jsme na povale s dalšími 30 horolezci. Zásoby alkoholu některých byly opravdu velké, takže o zábavu (spíše nedobrovolnou, v našem případě zůstalo pouze u zdvořilostní výměny vzorků k degustaci) bylo celou noc postaráno.

Ubytování za 8 EUR na povale ve vlastním spacáku mělo romantického ducha, kterému se dostalo mocného přiživení plameny v litinových kamnech, které jsme si sami udržovali při životě vzpomínaje při tom na dětství s romány Jacka Londona.

Naše "coupé"

Romantika na povale

Polopenze za 14 EUR byla sice relativně drahá, ale obsah stál za to. Srovnatelnou nadílku bufetové snídaně jsem zažil naposledy snad jen v hotelu Europa v centru Vídně. Na slovenské poměry zcela nevídané. Večeře o třech chodech s porcemi (jak) pro horolezce byla taky super. Jakékoliv úvahy o vlastním stravování považuji ve světle této zkušenosti za naprostý nonsens.

Sobota ráno, 18. 10. 2014. Barometr neustále stoupá, v 9 přestává pršet, vypadá to, že nastává očekávaný ráj na zemi, leč zmýlili jsme se. Po 15 minutách chůze směr Červená dolinka začíná opět pršet. Anglické počasí s větrem o závod pokračuje až na vrchol Jahňacího štítu. Nahoře námraza, vichr, déšť se sněhem, viditelnot 20 metrů.

Bílá tma na Jahňacím štítu

Jaké kopce v okolí jsou vidět, když jsou vidět, nám prozradila chytrá tabulka

Brácha hledá vrcholovou kešku. Já, prostý mudla převlékám zpocené triko, svačím, doplňuji tekutiny a proklínám geocaching. Po cca 30 minutách čekání, mumlajíce cosi o proklaté vášni k hledání těch podivných pokladů, promrzlýma rukama hážu batoh na záda a mažu do doliny. I "kačer" byl nakonec uspokojen, a s hřejivým pocitem u srdce z nového zápisu v logu mě poměrně rychle dostihl.

Počasí se nakonec umoudřilo během sestupu, takže v Červéné dolince jsem mohli odbočit z chodníku abychom si mohli prozkoumat kudy, že se na tu Žeruchovú vežu vlastně leze. Nástup jsme našli jen velmi přibližně, ale do zítra byl čas nastudovat ještě průvodce.

Na hraně Červené doliny

Neděle 19.10.2014. V noci mráz jak samec. Kežmarák a  Baraní rohy pod sněhem. Ale do jihovýchodní stěny Žeruchovej  veže od časného rána praží slunce. Obloha vymetená.

Nikam nespěcháme. Kocháme se výhledem, studujem průvodce a čekáme až nám stěna trochu oschne.

Původní záměr, začít své první prvolezecké pokusy něčím opravdu jednoduchým, jsme trochu upgradovali po té, co Adam zjistil, že v cetě "Cez knihu" je keška. Pro mě to znamenalo se trochu hecnout a přelézt jednu délku obtížnosti 5 UIIA, což jsem zatím nezkoušel ani jako druholezec :-)

Stránka z průvodce

Přicházíme pod stěnu. Slunce peče do hlavy, posledních 500 metrů jdu svlečený do půl těla.

Jižní stěna. To znamená spoustu slunce :-)

Nástup se dá najít snadno, 4 metry nad zemí se ve skále leskne borhák. Třídíme vercajk, a rozhodujeme se, že necháme jeden batoh dole.

Optimizmus, pod stěnou.

Důležité je, být barevně sladěn. Toto je můj model "Vlastmil Harapes" :-)

Navíc do první délky zrovna nalézá dvojice pře námi. Na prvním konci leze slečna / paní, která, která s tím tedy dost zápolí, takže máme spoustu času. Nalézam do stěny a začínám ji chápat. Nakonec ale zjišťuju, že to nebude tak žhavé a první délka je docela v pohodě. Do druhé, té pětkové, nalézám s lehkým mrazením v zádech a postupuju opravdu dost pomalu. Nicméně nečekaně jistě. Mám z toho zjištění radost a v kombinaci s  maximálním soustředěním ani nemám čas se bát :-)

Nástup

Na druhém štandu, který je, stejně jako ostatní v prvních 3 délkách, tvořen dvěma naprosto luxusními borháky (člověk si pomalu připadá jako na ferratě;-) dolézám družtvo před námi. Přivazuju se ke štandu a čekám. Ve třetí délce se nachází skalní útvar zvaný kniha. Jmenuje se tak proto, že (zcela nečekaně) připomíná knihu.  Obtížnost je zhruba 4/4+, ale slečna / paní přede mnou tam neskutečně "maturuje". Asi ve třičtvrtě knihy se zasekává a já pomalu čekám, kdy se rozpláče.  Nakonec se zvetila, založila pár friendů na povzbuzení a zmizel kdesi ve výšině k radosti spolulezcově i mojí.

První délka

Trvalo to opravdu dost dlouho a vzhledem k tomu, že brácha lezl poprvé v životě vícedélkovou cestu a stál tam na štandu mimo můj dohled a doslech již pravděpodobně značně nervózní, cvakl jsem štand po domluvě s chlapem před námi do jím obsazených borháků, a v rámci zachování duševního zdraví druholezce, začal dobírat.

Soukej, soukej, pozorně se koukej ... abys neodvázal to co nemáš

Kniha, to už byla jen taková třešinka na dortu, kochali jsem se výhledem a přímé slunce krásně hřálo do tváře. Času dost. Nad knihou štanduju jenom kvůli focení.

Kniha ze zdola

Kniha z hora

Na konci třetí délky přichází "kačerova" chvíle. Keška se nachází na skalním hrotu nad štandem. S lehkou obavou, jak to asi půjde zpátky, vylezám  4 m a s vítězoslavným pocitem nepostradatelného mudly vytahuju krabičku s pokladem a posílám ji po laně Adamovi, aby se mohl zalogovat.

Keška jede

Příchází chvíle, kdy se musíme rozhodnout zda slaníme dolů, nebo budem pokračovat až na vrchol a následně slezeme a slaníme žlabem z Predného Žeruchového sedla. Touha zdolávat vrcholy vítězí, a tak se vydávám vzhůru do dalších dvou délek trojkového lezení a lehkého bloudění. Během mého šaškování mezi klečí, zapadá za hřebenem Kolového štítu slunce. Vylézám o dva metry vzhůru, a slunce opět vychází. Vzpomínám na Malého Prince, leč brzo slunci přestávám stačit a nezadržitelně se ocitám dnes již natrvalo ve stínu.

Poslední dvě délky

Na hřebenu začíná zčerstva foukat a člověk si začíná znovu uvědomovat, že je v horách a že je říjen. Oblékáme větrovky a mažem dál. Já mám přece jen o něco více tuku, a tak si vychutnávám pohled na bráchu, třesoucího se zimou. Je to totiž jeden z mála momentů, kdy mi nadbytečná kila poskytují drobnou výhodu :-).

Slaňuju a skoro nejsem vidět

Za solidního vichru dorážíme k slaňáku na špičce hřebenu, spouštíme se do sedýlka pod námi, obcházíme vrhol Východnej Žeruchovej veže ze strany doliny Bielych plies s nádherným výhledem na Belianské tatry, ozařené sluncem, které už jinak nevidíme, a opatrně sestupujeme strmým žlabem. V místě kde se žlab zužuje slaňujeme už s čelovkami celkem dvakrát 50 metrů a už zcela po tmě hledáme cestu sutí k nástupu, kde máme jeden batoh a pořádné boty.

Selfie na závěr

Tož jako crcali jsme se s tím dobře.  Do vylidnění chaty (neděle večer) jsme se vrátili ve 20:00. Večeře na nás naštěstí ještě zbyla. Dokonce jeden přiopilý polský bratr pozval mě při mé cestě do sprchy na borovičku s hořcem. Nechtěl jsem vyvolávat konflikty mezi slovany, tak jsem jeho pozvání přijal, aby mi po cestě ze sprchy vnutil ještě nášup do druhé nohy. V druhém případě jsem v rámci slovanské vzájemnosti navrhoval reciproční postup při placení, ale reagoval na to dost podrážděně, takže jsem hrozící konflikt raději odvrátil tím, že jsem se napil opět za Zloté.
Spalo se tedy moc dobře.

Pondělí jsme zahájili mocnou snídaní a úmorným výstupem s kompletní bagáží na Velkou Svišťovku abychom se po sestupu v mlze na Skalnaté pleso spustili lanovkou do Lomnice. To vše kvůli dvěma keškám, jejihž vábení někteří z nás prostě nedokáží čelit :-)

Na Svištovku s 20 kilovým báglem jsem se táhnul jak smrad 

Pak už následovalo rozloučení s horami a cesta po železnici až domů.

H I S Nové Město nad Metují

V sobotu 11.10.2014 jsme si s Michalem a Gábinou vyrazili trochu zablbnout na cvičnou stěnku HIS v Novém Městě nad Metují. Netuším, proč se to jmenuje zrovna HIS, ale když jsme ono kouzelné místo hledali, málem jsme se nechali nalákat "falešným" značením společnosti, která prodává džíny zaměnitelného názvu ;-)
Každopádně, jak se lze dopíditi zde, jedná se o místo kde "Skály tvoří přerušovaný pás okrajových stěn podél řeky Metuje, který se táhne od zříceniny hradu Výrov až po Krčín. Pro lezeckou činnost je z důvodu pevnosti skal využíván úsek cca 400m. Z geologické stránky je oblast tvořena jílovci, též označovaných jako opuka."
Jednodélkové lezecké cesty jsou precizně značeny vč. označení stupně obtížnosti UIIA a zhusta zajištěny většinou pomocí nýtů. Lezečtí matadoři východních Čech, kteří vyrostli na písku tuhle opuku asi moc nemusí, ale my odchovanci umělých stěn jsme chrochtali blahem při každém kontaktu se "skutečnou" skálou :-)
Přestože již podzim pokročil, vyšel nám nádherný den. Areál je navíc otočen tak, že tam celé dopoledne svítí slunce, pokud svítí. Nám svítilo a bylo to super.

Něco jsme vylezli:

Ninja Gábina

Spárový mág

  Cvičili jsme si slaňování:

Tohle při slaňování bez pojistného prusíku prosím nedělejte :-)

Příště to chce tlumič krásy (helmu) ;-)

Původně jsme chtěli jít na oběd do nějaké novoměstské hospody, ale místní lezecká komunita pamatuje na vše, takže stačilo skočit do samoobsluhy pro par špekáčků a využít místní luxusní ohniště. Nakonec jsme vše završili kávičkou a poměrně dost zdařilou napodobeninou vídeňského sachru i když vidličku někteří z nás drželi třesoucí se rukou jen stěží ;-)

Expedice 4K Švýcarsko

Kdy: 4.-15.7.2014
Účastníci: Já, Adam, Honda Accord a spousta dalších krámů :-)

Po dlouhých úvahách o našem plánovaném výstupu na Mont Blanc jsme se rozhodli, že vylezeme na nějakou úplně jinou horu. Na nejvyšší horu Alp totiž leze v hlavní sezóně 250 lidí denně, na chatě Ref. du Gouter, odkud se chodí na vrchol, je nutné mít rezervaci se zaplacenou zálohou půl roku předem a stanování je tam už druhým rokem přísně zapovězeno. Poslední kapkou pro nás byla informace o tom, kterak nějakému nešťastníkovi na již zmíněné chatě ukradl kdosi boty, takže musel dolů vrtulníkem.

Vyrazili jsme tedy do oblasti švýcarského Wallisu s cílem zdolat alespoň jednu čtyřtisícovku v oblasti okolo městečka Saas-Fee.
Saas-Fee je vyhlášené lyžařské středisko obklopené 14 horami, jejichž vrchol je výš než 4 000 metrů nad mořem. Pro tuto volbu svědčilo i to, že ubytovaným návštěvníkům (a to i těm v kempu) umožňuje středisko zdarma používat síť místních lanovek.

Saas-Fee

Předpověď počasí mizerná. Vyjíždíme v pátek ráno ze Zlína s cílem v kempu Seehorn na švýcarské straně Bodamského jezera. Otužilejší z nás (tedy já) jsme se stihli ještě vykoupat. V sobotu pak pokračujeme mimo dálnici přes hory a doly nejprve do Sankt Galenu, kde zdržuju sháněnín švýcarské simkarty což se zdařilo (chystám o tom samostatný příspěvek) a pak dále skrz Berner Oberland plný jezer až k jeho jižnímu okraji, který je obehnán mocnou hradbou Bernských alp.

Vzhledem k tomu, že ve Wallisu bylo hnusně, utábořili jsme se v Grindelwaldu přímo pod legendární severní stěnou Eigeru. Jendou na ni jistě dojde, ale vědomi si svých možností a vážně divného počasí, vypravili jsme se pouze na ferratu Rostock, což je skalní zub v západní hraně stěny.

"Mordwand" nad kempem Grindelwaldu

V kapličce je malinké muzeum historie výstupů na severní stěnu Eigeru.
Mé první setkání s Tonym Kurzem .

Na lístek vlakem nitrem Eigeru do Jungfraujochu aby si člověk vzal hypotéku.

Nikdy jsem velký romantik nebyl, ale tohohle kámoše jsme si prostě postavit museli :-)

Z Eigeru litaly laviny, tak jsme šli raději na pivo.

Další den počasí jakž takž drží, takže ještě zdoláváme vyhlídkovou ferratu v Mürrenu. Jedná se o vesničku položenou na skalním prahu při úpatí hory Schilthorn neboli Piz Gloria známé z bondovky On Her Majesty’s Secret Service. Do Mürrenu se dá dostat pouze vlakem nebo lanovkou. Při houpavém rozjezdu kabiny pro cca 60 lidí člověk ucítí lehké zašimrání v břiše, zvlášť když z amplionu zní hudební téma Jamese Bonda a kolem vás stojí několik muzů s objemnými padáky na zádech. Skála pod Mürrenem je totiž vyhlášeným místem pro base jumping. Právě v horní části skály vede takřka vrstevnicová ferrata. Nijak náročná, prakticky po rovině, ale za to si vychutnáváte závratné výhledy na masívy Mönche a Jungfrau, a samozřejmě do hlubiny pod Vámi. Stavitelé této ferraty dbali o to, aby si návštěvníci vydatně užili expozice. Jsou zde dva "mosty" tvořené třemi lany a jeden větší visutý. Pak je zde i lanovka zvaná tyrolienne, kterou jsme ale vynechali, neboť ji bylo možné použít pouze za strašně moc franků v doprovodu průvodce, který měl od lanovky klíče.
Ještě odpoledne jsme pak vyrazili na jih směrem Saas-Fee.

Základna basejumperů. Příště už s padákem ;-)

Na téhle ferratě by se sběrači kovů asi pěkně napakovali.

Pohled na lanovku z lanového mostu ferraty

Wallis nás přivítal mlhou, zimou a deštěm. Ráno v kempu v Saas Grund jen neochotně vylézáme ze spacáku. Vaříme čaj a pozorujeme nízko visící husté mraky všude kolem.



Nakonec se rozkýváme a vyrazíme lanovkou alespoň na exkurzi chaty Hohsaas hütte. Po cestě lanovkou přestává pršet. Během popíjení čaje v chatě zjišťujeme, že se počasí náhle zlepšuje. Na výstup na Weissmies už je bohužel pozdě, ale plán, ve který jsme tajně doufali se uskutečnit dá. Scházíme kousek dolů a traverzujeme sněhovým polem k nástupu na ferratu k vrcholu Jägihorn (3 206 m.n.m).

Chata Hohsaas

Jägihorn za námi

Weissmies hütte

Na vrcholu

Pěkná feratka. Akorát slibovaný visutý most přes sedlo pod vrcholem byl během poslední zimy stržen, takže jsme tuto atrakci museli oželet. Po cestě na vrcholovém hřebenu se počasí začalo vracet do původních kolejí celého letošního léta. Hřmět naštestí začalo až v době, kdy jsme byli bezpečně mimo hromosvod na cestě do doliny. Na chatě Kreutzboden dáváme pivko a gulasch suppe za cenu michelinského menu a mažem dolů na nákup do Coopu. Na švýcarské sýry a klobásky už jsme se těšil. Večerní rauty v kempu stály opravdu za to :-)

Ráno je mizerné počasí. Protože předpověď na pozítří vypadá docela dobře, volám na Britannia hütte (3 030 m.n.m), kde rezervuju nocleh na zítřejší večer. Pojali jsme totiž plán zdolat jednu z nejsnazších čtyřtisícovek - Allalinhorn (4 027 m.n.m). Aby to zas nebyla jen trapná procházka po ledovci od lanovky, chtěli jsme vrchol zdolat přávě z Britannia hütte hřebenem Hohlaubgrat, s jedním úsekem lezení obtižnosti 3 UIIA.

Původně plánovaná trasa z chaty Britannia

Abychom se nenudili v mizerném čase, rozhodli jsme se zapracovat na aklimatizaci a také trochu zrekognoskovat terén. Vyjíždíme lanovkou do stanice Felskinn (3 000 m.n.m.) a odtud vyrážíme do bíle tmy směrem, kterým odhadujem, že by se mohla nalézat chata Britannia. Popravdě, kdyby před námi nešly dvě dívčiny s krosnami s nápisem Britannia hütte, nikdy bychom tam nedošli. Přesto, že se jedná o jednoduchý choďák traverzem ledovce bez maček a takříkajíc furt rovně, po chvíli v mlze, větru a hustém sněžení už jsme nevěděli kde je nahoře a kde dole. Chodník se zařezával do prudkého sněhového svahu a jediné, co mně uklidňovalo byly tenisky dvou brigádnic z chaty. V chatě jsme dali čaj, poklábosili s fešnou chatařkou a mazali zase zpět v obavě o orientaci. Naše stopy byly zaváty asi tak minutu poté, co jsme prošli, takže chodník jsme pod čerstvým prašanem hledali spíše po hmatu. Jednou jsme z něj kousek slezli, ale nakonec jsme se zpocení až na zadku dostali zdárně k lanovce.

Britannia hütte

Těžký život brigádnic

Další den opět hnusně. Předpověď počasí se navíc vyvinula v náš neprospěch a do konce týdne a našeho pobytu to vypadá bledě. Po chvíli váhání volám s těžkým srdcem na chatu a ruším rezervaci.
Bloumáme po Saastálu, hledáme kešky a jezdíme zadara lanovkami.

Následujícího rána, se počasi nepatrně lepší a tak balíme vercajk a uháníme na lanovku. Zkusíme alespoň nejednodužší variantu výstupu ze stranice horského metra Mittel Allalin (3 500 m.n.m). Leč hora chtěla jinak. V nejvyšší stanici potkáváme několik alpinistů, kteří se právě vracejí z nezdařeného výstupu. Dva Skoti nám vysvětlují, že na poměrně prudkém ledovci je po pás čerstvého sněhu, který svou nestabilitou hrozí lavinami, nehledě na ztíženou orientaci a neviditelnost trhlin.
Věříme jejich odhadu a pomalu a neochotně obracíme své kroky zpět do údolí.

Další den vyrážíme na prohlídku legendárního Zermattu, který se nachází o jedno údolí vedle.
Vše kompletně v mlze. Z Matterhornu ani Monte Rosy jsme neviděli ani zbla. Místo toho jsme si přelezli nad Zermattem místní sportovní ferratu. Z ferraty nebylo kvůli mlze vidět nejen nejkrásnější alpské vrcholy, ale chvílemi ani do samotného Zermattu, což bylo frustrující. Po návratu zjišťujeme, že předpověď počasí slibuje na páteční dopoledne polojasné okno. Propadáme naději a jdeme se zeptat jak to vidí v Domě horských vůdců v Saas-Fee. Tam nám sdělí, že oni sami s klienty plánují vyrazit. Zachvacuje mně opatrný optimismus.

Nejjednodužší výstup na Allalinhorn - choďák od lanovky vypadá takto

Ráno vysedáme s první dávkou turistů z metra na stanici Mittel Allalin, nazouváme mačky a vydáváme se na ledovec. Procházíme okolo sjezdovky, kde několik rolb zuřivě zápasí s několikametrovými nánosy nového sněhu. Viditelnost 50 metrů, lehce sněží, vítr odhadem 15 m/s.

Po chvili nasazujem lyžařské brýle. Před námi postupují dvě lanová družstva Anglánů vedená horskými vůdci. Bez nich bychom se výstupu neodvážili, a odvážili-li bychom se, pak bychom stejně nevěděli kudy. Chodník, vyšlapaný v čerstvém prašanu, se klikatil mezi trhlinami a postup kolmo vzhůru na vrchol by se rovnal sebevraždě. 

Zpola zaváté trhliny

Nadmořská výška byla poznat. Nikomu z nás nebylo špatně zřejmě díky jakés takés aklimatizaci, ale plíce po pár krocích musely zařadit dvojku.

Teplučko bylo

Se skupinou před námi jsme v pohodě drželi krok a to, že se čas od času zastavili k vydýchání jsem jen uvítal. A když bratr na prvním konci lana občas nespokojeným napnutím lana naznačil, že by je i předešel, usměrnil jsem ho vahou své osobnosti, kterou jsem přenesl zátěž i na jeho úvazek aby neměl pocit, že je to příliš snadné.

Vrcholový hřebínek

Jeden z mála výhledů dolů na stanici metra Mittel Allalin

Čím výše jsme postupovali, tím lépe bylo vidět. přestalo sněžit a mezi větrem hnanou oblačností se čas od času objevila i modrá obloha a dokonce i okolní vrcholy. Byly to ovšem jen pomíjivé několikavteřinové okamžiky. Výstup byl až nečekaně krátký. 500 výškových metrů uteklo jako nic a my jsme se ocitli na vrcholovém hřebínku s křížem. Poprvé přes 4 tisíce metrů nad mořem, jinak nic moc. Výhled naprd, ale měli jsme radost z výstupu, ve který jsme už nedoufali.

Hora nás nakonec pustila až na vrchol

Při návratu se objevilo i sluníčko a na ledovci se udělal pěkný hic. Postupně jsme odkládali jednu vrstvu za druhou až jsme lehce zpocení došli zpět k metru. Otočná restaurace na hřbetu Mittel Allalin neměla k východoevropanům příliš přátelský ceník, tak jsme rozhodli, že oslavíme výstup až v údolí pochutinami z Coopu.

Raut alá Coop

V sobotu nás čekal už jen úmorná cesta doomů přes Alpy, Alpy a zase Alpy. Z podvečerní plánované návštěvy Hitlerova Orlího hnízda nad Berchtesgadenem nakonec nebylo nic, protože poslední autobus jel v 16 hodin a autem se tam nedá. Řidičský maraton jsme zakončili někdy o půlnoci ve Zlíně.