Dachstein Pichlovou cestou

Na toto léto jsem naplánoval expedici na Dachstein a Grossglockner. Oba kopce znám již z dřívějších výstupů, ale tentokrát bylo mým cílem je zdolat sportovně hodnotnějším způsobem. Naplánoval jsem to tak, aby se vyřádili i Adam s Michalem, kteří preferují spíše jednodušší lezení a feraty. Posledním účastníkem byl ještě Pavel, který byl pro mě zárukou spolehlivého parťáka pro opravdové lezení.

Sraz celé skupiny byl v Brně, kde jsme se měli seskládat do jednoho auta. Ukázalo se, že spoustu krámů budeme muset nechat doma, neb někteří  se sbalili do 100 litrového batohu, který sám o sobě zabere celý zavazadlový prostor mého vozu. Druhou chybou bylo to, že jsem navrhl, že jídlo si řeší každý sám. Ukázalo se totiž, že někteří uvěřili fámám, že v Rakousku je hladomor a jídlo se tam vyvažuje zlatem, a tak si vzali jídlo pro jistotu na 14 dní.  No nakonec jsme se nějak vešli, i když jsem byl rád, že sedím za volantem.

Všude samá bagáž. Nechápu co ti chlapi do těch hor vezou.

Po cestě jsme udělali malou zastávku ve Vídeňském lese na jižním okraji našeho kdysi hlavního města. Zde jsme si na rozlezení dali jednoduchý výstup obtížnosti III UIIA o dvou délkách lana. Protáhli jsme se po cestě a vyzkoušeli si Rakouský vápenec. Navíc s pěknou vyhlídkou na Vídeň.

Za zády Vídeň, před sebou vrchol :-)

Tentokrát na jednom laně s bráchou

Viener Neudorf

Večerní příjezd do studeného a větrného Ramsau am Dachstein jsme oslavili tichou vzpomínkou na tyčky od stanu, které Pavel zapomněl doma. Můj tenoučký, 800g vážící, spacák Coleman biker, už se těšil, jak mně bude v noci chladit pod širákem na lavičce. No dalo se to přežít, i když byla na léto dost zima.

Práce vás dožene (skoro) všude :-(

Ráno vstáváme okolo 5. hodiny. Vyrážíme autem na parkoviště u lanovky na Hunnerkogel. Zde se naše cesty rozcházeji. Já s Pavlem vyrážíme hned na nástup pod Pichlovku. 22 délek je dost na celý den, tak se nikde nezdržujem. Adam s Michalem jdou na feratu Johann, která má nástup téměř na stejném místě, ale mají dost času, tak si dají ještě dvacet.

Pod nástupem přes sněhové pole

Je pěkná kosa. Asi po 2 hodinách chůze (zhruba v 8:00), nastupujeme do prudkého sněhového pole, po jehož překonání se ocitáme u stěny ozdobené prvním štandem. Mačky nejsou potřeba, ale cepín přišel vhod. 

Výhled ze sněhového pole na Schladmingské alpy

Pichlovu cestu jižní stěnou Dachsteinu si musí každý odjistit sám svým vlastním materiálem. Vítanou pomocí jsou štandy, které jsou tvořeny vždy jedním borhákem. Občas v těžším místě najdete skobku. Makáme a snažíme se nezdržovat. Tušíme, že nejsme nejrychlejší. Ale jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli absolvovat dlouhou cestu, byl i nácvik rychlosti. Zejména pomalá a neobratná manipulace s lany a pomůckami dokáže výstup dost prodloužit. Zakládání jištění je také věc, která se dá praxí dost zrychlit. Prostě u lezení se furt na něco čeká, je to daň za bezpečnost a za to, že se člověk může vypravit do terénu, kam by bez jištění s přijatelným rizikem vůbec nemohl.

Nástup

První štand. Zbývá dalších 22 podobných.

Střídáme se ve vedení. Po prvních 4 délkách následuje asi 220 orientačně náročného terénu. Jedná se o náročnější chodecký terén (II UIIAA), kde jsme se odvázali a  pokračovali sólo, každý sám za sebe. Když jsem takhle s batohem a dvěma šedesátkami (lany) za krkem sóloval trojkovým komínem, připadal jsem si skoro jako opravdický horolezec. Ale říkal jsem si, že pokud za rohem už nebude ten jeden borhák, který hledáme, bude se mi špatně vracet. Borhák tam byl a my jsme mohli pokračovat zase standardní vápencovou čtyřkou směr vrchol. Skoro celou dobu jsme viděli na vedlejším žebru krásnou vzdušnou faratu Johann. Dokonce se mi podařilo navázat i vizuální kontakt s Adamem, který stál ve frontě pod feratistickou zácpou.

Dohnat...

... a předehnat

Na štandech už nám to docela šlo. Podle videa z kamerky na helmě jsem zpětně zjistil, že výměna na štandu nám většinou nezabrala víc než minutu a půl. S rychlostí lezení už to bylo horší, a co se zakládání týče, je potřeba ještě cvičit. Ale zase je lepší být pomalý a živý než rychlý a mrtvý (i když i pomalost mlže snadno člověka dovést do průšvihu – hlavně v zimě). V 19. délce došlo k tragédii. Pavlův foťák se rozhodl spáchat sebevraždu a vrhl se do propasti. Podařilo se mi jeho pád natočit, ale video je natolik drastické, že ho zde není možné umístit. To co mne mrzí nejvíc je, že na ztracených fotkách jsem převážně já.

Summit

Selfie na vrcholu

Jinak to byl docela maraton. Na vrcholu jsme se kochali výhledem v 19:00. Čekal nás ještě přechod ledovce k horní stanici lanovky. Věděli jsme, že je již dávno po poslední jízdě, a tak nezbylo něž se obrnit trpělivostí a absolvovat úmorný sestup feratou a suťovisky do údolí.

Ještě jeden výhled z vrcholu

A čeká nás už jen tupý pochod, při kterém už nebude mít nikdo chuť fotit.

Adam s Michalem nás vyzvedávají na parkovišti, když si předtím už stihli dát v kempu sprchu. Večeříme asi o půlnoci a spěcháme do spacáků, neboť zítra nás čeká Glockner, a sice ten velký.

Pichlova cesta byla úmorná, ale výhled na vrcholu fantastický. Já osobně jsem si ověřil, že jsem na druhý konec svého lana přivázal toho správného chlapa, na kterého je spolehnutí (i když občas hází foťáky do doliny – mně zase kupodivu tentokrát nic nespadlo). Díky Pavle. Doufám, že spolu ještě něco vylezeme!

P.S. Už jsme i vylezli, ale musím to za dlouhých zimních večerů sepsat J

Reise durchs gelobte Land

Cesta zemí zaslíbenou. Takhle slibně zněl název pětidélkové horolezecké cesty, kterou jsem si vyhlédl na našem výletě do Solné Komory. Lokace slibovala pěkné výhledy na ledovce Dachsteinu, malebná lázeňská městečka,  jakož i modrozelená jezera jeho podhůří.

Gábinu jsem vytáhl na víkend do kraje mého srdce. Cílem byly ferraty, koupání, lanovky, ale hlavně lezení vícedélek, kterými celá oblast Solné Komory přímo oplývá.

Pod námi Krippenstein, za námi
Halstattské jezero, za ním zbytek Solné Komory 

Po deštivém červnu jsme se těšili na pěkné počasí. Předpověď věštila ideální podmínky. Bohužel nastalo, to co jsme neplánovali. Nadměrné horko. Přímo výheň, před kterou se nedalo uniknout ani do vod jinak pěkné ledárny Halstattského jezera. V kempu už bylo přímo k nevydržení. Po absolvování dětské ferraty v Halstattu a jiné kojenecké u Gosausee jsme si lezení v tomhle hicu absolutně nedokázali představit.

Nejprve jsme zkusili nalézt do jedné cesty u Gosausee, jejíž název jsem už zapomněl. Při vědomí, že se vystavujeme riziku ugrilování za živa, jsme vyrazili brzy ráno. Bohužel jsme začali s lezením o 100 metrů vedle. Druhá délka psaná 4 UIAA se mi zdála nějaká těžká. Naštěstí bergsteigen.com v mobilu nezklamal, a jen díky němu jsem na druhém štandu zjistil, že jsem nelezl čtyřku, ale 6- v cestě Keiser Walzer, která je sice hezká, ale pokračuje délkami obtížnosti 7, a to je, poctivě řečeno, mimo můj obor (zatím ;-). No alespoň jsme byli hezkou atrakcí pro místní důchodce na ranní procházce.   Po slanění k jezeru už bylo takové parno, že další lezení už nepřipadalo v úvahu.

Halsattské jezero

Zbytek dne jsme strávili na pláži u jezera jako leklé ryby. I mluvit bylo nesnesitelné. A kdo mě zná, ví, že já mluvím hodně a rád. No a při tom povalování se vyvinul v mé přehřáté hlavě šílený plán na večerní výpravu. Chce to nějakou kratší cestu, hodně tekutin a odhodlání.

Volba padla na zemi zaslíbenou. Cesta ve skále, jež se nazývá Ewigewand. Je to skalní hradba, která se táhne šikmo vzhůru k hřebenu nad údolím řeky Traun a lázeňským městečkem Bad Goisern. V této skále je hojně navštěvovaná ferrata, ale také několik pěkných sportovních cest.  My jsme si vybrali jednu z těch jednodušších obtížnosti 5- UIAA.   Už výjezd autem na kopec k hotelu Predigstuhl poskytl moc pěkné výhledy. Od parkoviště jsme pak pokračovali asi 30 minut pěšky pod nástup. Jednodužší nástup už si nelze představit. Prostě jdete, jdete, a až narazíte nosem na skálu, pokračujete kolmo vzhůru po zánovních nýtech až na vrchol skalní hradby. Na nástupu jsme byli okolo 19 hodiny. Sluníčko zrovna zapadalo za hranu Ewigewandu. Pořád pěkná sauna. Při oblékání sedáků špekulujem kudy nahoru. Zdá se nám to nějaké těžké na to, že první délka má začínat čtyřkou. Hladká skála zlověstně shlíží se svých hladkých ploten na vystrašené lezce, kteří marně hledají ve stínu nějaký chyt.  Zdání klame. Chytů a stupů je v děravém vápenci požehnaně, jenže nejsou ze spoda tak dobře vidět. První délku jsem lehce nervózní z neznámého, ale nervozita postupně přechází v nadšení. Krásná pevná skála. Nýty tak akorát daleko. V těžších místech blíž, v jednodušších dál od sebe. Ale co to slyším. Nad údolím, sálajícím horkem po zapadlém sluníčku, se vznáší zvuk žesťů. Dechová hudba odkudsi z doliny se nese po kopcích a dokresluje už tak dost kýčovitý pohled na vápencové skály Solné Komory a zelená údolí jako z reklamy. Už chybí jen jódlující svišti J

Hráli tyrolské cajdáky, ale i známé muzikálové a filmové melodie. Nejtěžší místo 5- jsem přelézal stylově s motivy ze starwars.

První délka v Ewigewandu. Pod námi Bad Goisern

Kouzlo okamžiku se těžce popisuje. Fotografie i slovo ho zachytí jen letmo, ale toho, kdo ho zažije všemi smysly, tomu zůstane hluboce vryt do srdce. Snad poprvé mám pocit, že si lezení vychutnávám. Kochám se výhledem a užívám si každý krok, každý výšvih. Zvětšující se hloubka pod námi jen umocňuje hloubku zážitku.

Gábina dnes leze vlastně asi poprvé vícedélkovou cestu. Statečně. Spousta řečí nemůže zakrýt fakt, že už někdy někde lezla, a jde jí to lépe než by sama dokázala přiznat.

S každým krokem vzhůru ubývá světla. Začínám spěchat. Poslední délku už Gábina dolézá prakticky za tmy.

Ještě jednou Bad Goisern. Tentokrát o něco později.

Druholezec už to má taky za sebou :-)

Každý horolezec ví, že základním kamenem výbavy na túru, je čelovka. Kromě mě tedy. Já to vlastně věděl. Jen jsem to tak trochu zapomněl ;-). Naštěstí pokrok nezastavíš. A tak jsme nahodili ledky našich smartfounů a při bludičkách hledali cestu k autu. Trochu bloudění patří ke každému nočnímu návratu. Inu co nic nestojí, za nic nestojí. Pivečko u stanu v halstattském kempu a dobrou noc. Někdy o tom napíšu na blog. Třeba za tři čtvrtě roku ;-)  

PS: O měsíc a půl později jsme si stejnou cestu „vyběhli“ s bráchou Adamem na naší rodinné pánské jízdě s tátou po feratách Solné Komory.Tentokrát za světla

Skialp Grossglockner

Letos jsem se konečně rozhoupal a zakoupil si skialpovou výbavu. Tedy žádná láce to nebyla, ale kdo někdy stoupal na pásech a sjížděl v prašanu strmá úbočí zasněžených hor, ten pochopí.

Jenže chodit na pásech v jednom je problém. Je vždy potřeba míti s sebou pár druhů ve zbrani, kteří vás vyhrabou z laviny nebo alespoň zajistí důstojné rozloučení. A se kterými je možné sdílet zážitky, bivakovací pytel, případně i nějakou tu slzu z domácích palíren.

Parkoviště Luckner Haus s výhledem na Grossglockner

Po zkoušce v Krkonoších bylo třeba vyrazit někam pořádně vysoko, kde člověk už nebude kazit stopy běžkařům. Jenže kam a hlavně s kým? Zachránil mně Kosťo se svojí horoškolou Encián. Na zimním lezeckém kurzu na Brnči už jsme si společně vyzkoušeli pár sjezdíků, tak jsem obětoval korunu, a přihlásil se na jeho skialpový kurz na Stüdlhütte pod Grossglocknerem.

Chata Stüdlhütte

22. dubna 2015 jsem nasedl do auta a jel do Prahy, kde jsem měl v plánu přesednout k Šaňovi, který se také plánoval zúčastnit téhož kurzu. Bohužel asi po 3 hodinovém zdržení v praze Šaňo účast vzdal kvůli problémům ve firmě a tak mi nezbývalo, než vyrazit vlastní károu jako single.

Na konec silnice, na parkoviště u Luckner Hausu jsem dorazil okolo 7 večer. Nasadil jsem pásy, batoh a optimistický výraz, a vyrazil na chatu. 1000 výškových metrů jsem se táhnul jak smrad, ale oriantace naštěstí byla i po tmě v pohodě, a tak mě v 10 večer na chatě přivítala skupina 7 Slováků. Fajn lidi, což se později i potvrdilo.

V plánu kurzu byl výcvik základních dovedností, záchrany z ledovcové trhliny, lavinové věci, a samozřejmě hlavně sjezdy. Hlavním důvodem, proč jsme se trmáceli až sem, byla ovšem nejvyšší hora Rakouska. Velký zvoník, německy Grossglockner. 

Mapka oblasti

První den jsme vyrazili nacvičovat pády do trhlin s předpovědí vydatného sněžení, která bohužel nelhala. Během dne a následující noci "nakydalo" cca metr sněhu. Jednoduchá poučka alpinisty praví: Napadne-li metr sněhu, zůstaň sedět v chatě na zadku a zůstaneš na živu.

Jenže ráno azuro a Grossglockner na dosah. Zkusíme to? Skupinová dynamika zafungovala, a tak jsme se hromadně vydali vstříc téměř jisté smrti v lavině, se slepou důvěrou v naše zkušené instruktory, kteří již pod lavinou byli, a trvali na tom, že ten pocit musíme poznat taky (viz expedice na Dhaulagiri 2015).

Po cca 400 metrech se ovšem objevily vrásky i na tvářích zkušených bardů. Traverz lavinovou dráhou, který nás čekal, vypadal zlověstně. Na hraně žebra, kde jsme zvolili relativně bezpečné stanoviště, vykopal Kosťo lavinovou sondu. Testovací masa sněhu se zbortila sama od sebe vlastní vahou, což byl signál, že kdo bude v chatě dřív, ten na tom bude lépe. Návrat na chatu byl nevyhnutelný. 

Abychom se trochu zabavili, uklidili jsme chataři sníh z předzahrádky, což nám vyneslo to, že nám při odchodu poslal batohy nákladní lanovkou zadarmo.

Uklizená terasa

Celý den padaly menší či větší lavinky, ale odpoledne už sníh sednul natolik, že nám svah nad chatou dovolil, abychom se párkrát svezli. První dvě jízdy byly super. Během třetího výstupu už ale sluníčko zapadalo, a tak jsem si vyzkoušel i sjezd ve sněhové krustě. To je panečku zážitek k nezaplaceni ;-) 

Další den ráno hurá na kopec. Husím pochodem přes ledovec Ködnitzkees, pak sundat lyze a feratkou do 3 400 m.n.m k Erzherzog Johann Hütte. Malá pauza na krásné rozhedy a pokračujem dále stále vzhůru po ledovci Hofmannskees.

Tudy nahoru tzv. normálkou

Zhruba ve výšce 3 650 m.n.m sundáváme lyže a nasazujem mačky, navazujem se po čtyřech a s cepíny v rukou vyrážíme k útoku na vrchol. Našim úkolem je přejít po hřebínku vrchol Malého glockneru, sejít do úzkého sedýlka a vystoupit na Velký glockner. Jedná se víceméně o chodecký terén, který je po zhruba 10 metrech vybaven nerezovými tyčemi. Do těch je možno zakládat postupové jištění (zpravidla pouze omotat lano). Největší obtíže nám působilo velké možství lidí na vrcholovém hřebeni. Fronta jako na maso. Víc jsme stáli, než šli. Nejnáročnější je exponovaný přechod sedla mezi Glocknery a následný výšvih cca 10 m ze sedýlka směrem na vrchol. Nic složitého a pro člověka s minimálními lezeckými zkušenostmi jsou to 3 kroky obtížnosti III- UIIA. Spousta lidí zde ovšem nemá ani to, a tak musíme stát a čekat, až se někteří přeplazí po zadku, po břiše a jinými nebezpečnými styly.

Vrcholové foto

To, že jsem si neuvědomil jaká mne čeká fronta, a že na hřebeni fouká, jsem zaplatil slušným prochladnutím. Ale za rozhled po celých alpách to stálo. Při pohledu do údolí ve mně hlodá myšlenka, že by bylo fajn se tady vrátit někdy v létě, a vystoupit na vrchol horolezeckou cestou přes Stuedlgrat.

Moje maličkost na hřebeni malého Glockneru

Měkoučký prašan se během dne změnil na půlmetrovou vrstvu cukrové vaty. V tomle "bordelu" bylo potřeba absolvovat několikakilometrový sjezd. Nakonec to byla celkem zábava, i když poněkud namáhavá. Při výstupu na vrchol do výšky 3 798 n.m.n je již značně poznat nízký barometrický tlak a z toho plynoucí nedostatek kyslíku v krvi. Člověk (tím myslím sebe, ale ostatní na tom nebyli o moc lépe) se zadýchává mnohem snaději než v dolině. Zjistil, jsem, že při výstupu mi to působí menší obtíže než při sjezdu.  Při chůzi je totiž jednoduše možné zastavit a vydýchat se, nebo jen přizpůsobit tempo. To při sjezdu (zvlášť v hlobokém mokrém sněhu) je to jiné. Jednak člověk podvědomě zatajuje dech neboť se soustředí na jízdu, a druhak je důležité mít pro bezpečný sjezd správnou rychlost. Ani moc velkou, ale ani moc nízkou. Vyšší rychlost pomáhá udržet pod skluzniceni vztlak a jízda je plynulá a ne tolik namáhava. Náš skupinový sjezd byl okořeněn přehlídkou držkopádů všech kategorií a i já jsem nějaké předvedl. Za vrchol všeho umění skialpového sjezdu ovšem považuji Kosťovo zastavování pomocí řízeného salta. Nevím co mu při tom proběhlo hlavou, ale byl jsem rád, že to nebyl cepín na jeho vlastním batohu :-)

Tudy dolů

A ještě jednou dolů

Všichni přežili až dolů

Poslední den už nás čekal pouze dopolední sjezd k autům a (bohužel) návrat do rovin polabských.
Po cestě domů přes Zell am See jsem neodolal a prodloužil si ještě lyžařskou sezónu o půldenní lyžování na Kaprunském ledovci. Na konci dubna pusto prázdno, sluníčko, mraky sněhu. Škoda, že nebylo zážitek s kým sdílet, ale i tak to bylo super.   

  

   

Zastávka na Kaprunu

Podzimní Arco

Kam si tak jít zalézt poslední víkend v listopadu?
Skeptik by řekl, že nejlepší by bylo zalézt pod peřinu. S touto variantou ovšem počítám až v důchodu, a tak jsem upnul svůj pohled do jižních končin Evropy.
Jedním z evropských center sportovního lezení je italské Arco. Každoročně se zde konají nejprestižnější závody světa na umělé stěně Rock Master. Arco je lezecká oblast složená z padesáti menší areálů s tisícovkami výstupů. Většinou jde o vápencové cesty velmi dobře zajištěné nýty a borháky. Nejvíce výstupů má délku do padesáti metrů, ale dají se najít i cesty o patnácti lanových délkách.
Letmá zmínka o možnosti výletu do Arca při pravidelné návštěvě překližky vyvolala v některých nepokryté nadšení. A tak nakonec nebyl problém obsadit mou nenažranou Hondu čtyřmi lezci a ve čtvrtek brzy ráno vyrazit po dálnici na Mnihov.
Po cestě jsme si ještě protáhli ztuhlá těla ve vápencové stěně Martinswand u Innsbucku, kde je natažená pěkná sportovní feratka Keiser Max klettersteig. Cesta po hromosvodu ubíhala dobře, takže se setměním už jsme hleděli vstříc Brennerskému  průsmyku.
V apartmánu Villa Nicole jsme se usalašili okolo 8. večerní. Původní úvahy o spaní v kempu jsem zavrhl jakmile jsem zjistil, že plně vybavený apartmán vyjde jen o 3 éčka na osobu a noc dráž (14 EUR/noc/soba). Ani vlastně nevím, jestli je kemp v tuto dobu vůbec v provozu.
Počasí bylo takové, že snad ani lepší býti nemohlo. Teplota na sluníčku okolo 15 stupňů. Ve stínu chládek, ale celkově velmi příjemně bez větru.
V pátek ráno to chtělo něco lehkého na seznámení se zdejším vápencem. Vypravili jsme se tedy na ukloněné plotny areálu Beone, kde bylo možné otestovat přilnavost našich lezeček. Přelezli jsme několik třídélkových cest obtížnosti 4c - 5b a v poledne už jsme mazali do předem vytipované oblasti Parete Zebrata.

Plotny Beone nad Arcem z protějšího kopce

Pěkně ukloněné, ale těžší než se na první pohled zdálo

Přestože je v okolí Arca hafo lezeckých cest, náš výběr byl značně limitován průvodcem, který jsme měli k dispozici a zejména našimi lezeckými schopnostmi. Tomáš s Pavlem si troufali na 5c, možná i 6a, já se cítil tak na 5a a Michal, který ještě vícedélkovou cestu nelezl, doufal, že ho nenatáhneme někam, kde si nebude vědět rady.
Parete Zebrata tak nakonec byla jediná možnost jak lézt vícedélky do rozumné obtížnosti. Jedná se o východní stěnu. V dolní severní části je to asi 200-500 metrů vysoká, pěkná ukloněná kluzká plotna, nad kterou ční mohutná převislá 800 metrů vysoká stěna s vrcholem Monte Brento.

č.5 Trento, č.6 Parallelo

Po přichodu pod stěnu nás lehce vylekal nepříjemný zvuk, přípomínající pád hory do údolí. Alespoň já jsem byl na chvíli přesvědčen, že naše smrt pod vápencovým masívem je naprosto neodvratitelná. Ovšem po chvíli rachot ustal a z nebe nad námi se ozvalo euforické zavýsknutí basejumpera, kterému se právě podařilo otevřením padáku jistou smrt odvrátit.
Hora Monte Brento a její západní stěna je totiž ideálním místem pro base jumping. Na vrchol dokonce jezdí shutle bus.

Ukázka base jumpingu z Monte Brento

Na odpolední program jsme si zvolili cesty Trento (5b) a Parallelo (4a). Já s Tomem jsme lezli Trento a na prvním jsme se střídali. Ani jsem nevěděl, že na mne vyšla právě délka 5b, ale o to větší bylo moje ego po té, co jsem ji přelezl. Úspěch mých nohou trochu kalila neschopnost mých rukou udržet materiál. Nejprve jsem hodil do údolí fungl novou vysílačku a vzápětí po ní reverso. No nic, alespoň jsem si oživil jištění polovičním lodním :-) Vzhledem k tomu, že z každé "letecké" nehody je potřeba vyvodit závěry a opatření, zakoupil jsem po návratu společně s novým reverzem také vhodný špagát s malou karabinkou, kterým bude napříště jistící pomůcka sama jištěna.

Schéma cest z průvodce

Po návratu za tmy jsme se na apartmánu zúčastnili zlatého hřebu večera - Tomášovy gastronomické show.

Pasta aglio olio s pálivou papričkou navrch, k tomu merlot. Paprička pálila třikrát ;-)

V sobotu jsme se vrátili na místo činu pod Parete Zebrata. V plánu bylo zdolat jednu ze čtrnáctidélkových cest. Včerejší sestavení dvojic se osvědčilo, a tak jsme já s Tomem vyrazili cestou Teresa (5c), a Pavel s Michalem se chystali zdolat cestu Claudia (5a).

č.22 Teresa, č.24 Claudia

Šlo nám to poměrně pomalu, neboť k našemu překvapení už nebyly borháky po dvou metrech, ale cca po osmi. Představa šestnácti metrového pádu po ukloněné skále nikoho netěšila, a tak bylo potřeba ubrat plyn a ukázat morál.

Schéma cesty Teresa

Z prvního štandu, na který jsem dorazil jako číslo 2, pokračuju i s batohem a několika expreskami do druhé délky. Jaké je mé překvapení, když narážím na traverz bez chytů s posledním borhákem hluboko pod sebou. Vlíněnce má Tomáš, takže se nemůžu ani něco založil na povzbuzení, a tak se nechávám raději potupně spustit na štand. Zas taková potupa to nebyla, ale následující dvě délky musím intenzivně pracovat na setřesení "stínu v duši" ;-).
Na druhém štandu mně dohnal Pavel s informací, že první délka Claudie je pod vodou a klouže tak, že její zdolání nebylo možné ani po několika technických pokusech. Zároveň Pavel vyjadřuje obavy o budoucnost jeho dvojky - Michala. Přecejen je poprvé v takovéto situaci a jeho psychiku jsem nevědomky také značně narušil tím, když jsem všem při snídani pustil (pro pobavení) úvodní scénu z filmu Vertical limit. Michal leze na druhém konci relativně dobře, ale představa, že máme před sebou ještě 12 délek a čekají nás dvě místa obtížnosti 5c nenecháva Pavla v klidu, a zřejmě ani Michala. Na třetím štandu nastává okamžik, který asi nemá nikdo moc rád, ale slovo muže už je potřeba. Po zvážení všech variant, to vypadá, že Pavel s Michalem slaní pod stěnu a vyleze zpět abychom mohli pokračovat ve třech. Nakonec jsem se po krátkém vnitřím boji rozhodl  odložit zbytky vlastních ambic, a nenechat v tom Michala samotného. Jediná logická varianta byla nechat dva nejlepší lezce pokračovat a slanit s Michalem sám.
Sjeli jsme tedy 100 metrů na úpatí stěny, poseděli u vydatné svačiny, a listovali v původci hledaje cestu, kterou bychom si mohli alespoň částečně vynahradit "ztrátu radosti z dovolené" (ale jen velmi mírnou a celkem dočasnou ;-).
Volba padla na cestu Mimose. Nejtěžší úsek 5b byl hned na začátku a tak jsem si na to, povzbuzen úspěchem ze včerejška, docela věřil. Ovšem realita byla taková, že od prvního jištění následoval 3 metrovy, do leskla vyleštěný hladký úsek s jediným chytem (a zároveň stupem, jak jsem zjistil později), se kterým jsem si prostě nevěděl rady. S pocitem zklamání, jsme tedy přešli k vedlejší cestě Gino Gianna (4a). Leč asi 20 vteřin po nás doráží dvojice horalů z Čech, která zdolává místní cesty systematicky a tahle jim ještě chybí. Navrhují výhodný obchod. Vzhledem k tomu, že cestu Mimose už vylezli, jim námi obsazenou Gino Gianna přenecháme výměnou za zajištění prvních tří expresek v Mimose. Hoši se akce ochotně ujali a já zjistil, že přelézt těžší úsek není zas až tak hrozné, když se ví jak na to. Kouzlo spočívalo ve vražení pravé nohy do dolíku, v němž ve stejnou dobu spočívala i pravá ruka. Pak zbývalo, pro nás menšího vzrůstu, trochu si povyskočit rukama na polici s luxusním úchopem, a 5b bylo zdoláno. S horním lanem to pak bylo úplně v pohodě. Inu máme se ještě co učit.
Zbytek cesty už byl 3c, takže na pohodu.

Schéma cest Mimose a Gino Gianna

První délka Mimosy zespoda

První délka Mimosy shora

Hoši si zatím užili výhledy z Terezky, trochu adrenalinu v traverzech 5c, a dole u auta zářili skoro jako madam Curie s hroudou uranu v kabelce :-).

Horolezecký Santa?

Večer se díky Tomovi podávala míchaná vejce s parmezánem a vínem z Trentina

V neděli jsme ještě stihli koupání v Gardě stylem "dokázali jsme, že to dokážeme" neb voda už byla poměrně studená. Většina lidí, kteří na nás koukali, byla v péřovkách. No a v poledne už jsme věděli, že nezbývá než sednout do vozu a přežít následujících 900 km domů.

Poslední výhled na Gardu

Více fotek je možné vidět v mém albu na google+.
    


 



  

Mobilní data ve Švýcarsku

Inspirován článkem Martina Štrimpfla o mobilních datech ve Francii jsem se rozhodl přidat nějaké základní zkušenosti se Švýcarskem.
Ceny mobilního roamingu jsou postaveny takovým způsobem, že o této variantě prakticky nemá smysl uvažovat. Vzhledem ke své profesi bohužel potřebuji připojení k internetu prakticky všude a zkušenosti ze zahraničí mne ujistily, že wifi zdaleka není tak dostupná varianta jako v Česku, a pokud už je k mání, tak zpravidla za peníze. Naši mobilní operátoři navíc Švýcarsko považují ze druhou zónu roamingu, což v praxi znamená, že při pohledu na ceny máte nejdříve pocit, že se spletli o řád.

Vitejte ve Svycarsku.
Do CR volate za 35,00 Kc/min,
prijimate hovory za 18,00 Kc/min.
Pripojeni na internet stoji 75,00 Kc/MB. 
Vas T-mobile

Když mi přisla tato sms, nejprve jsem to považoval ze nepovedený vtip, pak mnou začala zmítat zlost, ale nakonec jsem se na věc podíval racionálně, a přišlo ke slovu řešení, které jsem měl tak trochu připravené už z domu a vyzkoušené před měsícem ve Francii - koupě místní simkarty.

Navštívil jsem jednu z diskontních prodejen řetězce Aldi Suisse (připomíná to dost Lidl) a ptal se po předplacené službě virtuálního operátora Aldi Suisse Mobile. Pokladní (nikdo jiný na prodejně nebyl) moc neuměl anglicky, a divil se odkud jsem spadl, že neumím ani jeden ze 4 jazyků které ovládá on :-)  (Němčina, Francouzština, Italština a Rétormánština).  Nakonec jsem se domluvil s vedoucím, který rychle pochopil co potřebuju. Odběhl do skladu a donesl kupu formulářů. Ve Švýcarsku platí pro mobilní předplacené služby pravidlo, že operátor musí ověřovat a evidovat totožnost toho, kdo předplacenou službu pořizuje (stejné je to ve Francii). Ukázal jsem vedoucímu občanku a on vše vyplnil do příslušných polí formuláře. Po chvíli jsem odcházel z prodejny s balíčkem, ve kterém byla simkarta a elementární návod.
Celá ta věc stála 20 CHF, přičemž počáteční kredit na mém mobilním účtu byl 20 CHF.
Simkarta byla automaticky aktivována během 2 hodin (ale prodavač mne upozorňoval, že to může trvat i den)

Pak už stačilo pouze poslat na číslo 4466 SMS ve znění: START SURF 1000 a mohl jsem datovat. Za datový balíček mi operátor strhl z kreditu necelých 15 CHF. Navíc v létě měli akci a za cenu 1GB jsem dostal o 500 MB víc, což bylo na týdenní pobyt docela příjemné.

APN nebylo třeba nastavovat, vše fungovalo bez problémů hned. Pokrytí signálem bylo kvalitní, a kupodivu i mezi alpskými čtyřtisícovkami šlo většinou o vysokorychlostní technologie. Na telefonáty do ČR jsem tak mohl v pohodě použít Skype Out. Datový balíček jsem nakonec téměř vyčerpal. Dovolil jsem si totiž i takový luxus, jakým byl upload fotek na Facebook v původní kvalitě nebo přehrávání hudby z cloudu.

Kdybych se takto choval se svou českou simkartou, Český T-Mobile by mi naúčtoval zhruba 115 000 Kč (slovy: stopatnáscttisíckorunčských!!!). U Aldi jsem zaplatil v přepočtu 460 Kč. Inu, kdo chce moc, nemá nic ;-)

Vodní Brána u Semil

Inspirováni týden starou tragédií na první ferratě v Čechách, jsme se rozhodli, že ji také zdoláme. Tedy ne tu tragédii, ale tu ferratu. Tedy my, již v klasické sestavě, Gábina, Michal a moje maličkost.

1. listopadu, teplota vzduchu 15 stupňů celsia, místy na slunci i více, polojasno, prostě nádherná podzimní sobota, ve kterou jsme všichni doufali.

Vzhledem k rozsahu celého čedičového masívu Vodní Brána v údolí řeky Jizery, který je menší než malý (celá ferrata nahoru a dolů je cca na hodinku včetně hustého focení a svačiny) jsem od začátku doufal, že skála bude nabízet i jiné atrakce, a mé naděje byly naplněny.

Zleva: Gábina, Já, Michal

Hned na začátku jsme myslím všichni uvítali nástup snů každého horolezce. Cca 200 metrů po rovince a jste přímo pod skálou, ze které na vás vyzývavě ční dolní konec "hromosvodu".
Samotným popisem ferraty netřeba se zdržovat. Jako u všech ferrat je to prosté: postupujte po drátě vzhůru. Jakmile dojdete na místo, odkud již vzhůru nic nevede, ocitli jste se pravděpodobně na vrcholu ;-)

Příliš mnoho vzduchu pod zadkem :-)

Sleduj mou práci nohou.

Po zdolání první části ferraty na vrchol skalky jsme se pokochali výhledem, a jali se pátrat zrakem po okolí hledaje borhák, který by naznačoval, že z vrcholu je i zábavnější cesta nežli nudně po drátě. A vskutku, asi 4m od "hromosvodu" jeden krásný se slaňovacím háčkem trčel, a klepal se nedočkavostí až se mu opět dostane té cti, že mu někdo svěří svůj život, čehož jsme se ochotně ujali.

Borhák splnil svůj úkol bezchybně stejně jako všichni účastníci slanění včetně jednoho náhodně kolemjdoucího začínajícího ferratisty samotáře, kterého jsme přesvědčili aby si to zkusil také. Sice se trochu zdráhal, ale nakonec ho přesvědčil argument, že když má na helmě GoPro kameru, musí ji krmit něčím zajímavějším než prostou chůzí podél lana. Samozřejmě jsme doufali, že se nám tím pádem také dostane nějakých zajímavých záběrů.

Nejdůležitější na stěně je, abyste byli barevně sladění :-)

Neskákej, je to nízko!

Po zhruba 20 metrovém slanění jsme se dostali na prostornou římsu odkud vedlo asi 5-6 kratších lezeckých cest. Horolezci, které jsme zastihli na odchodu tvrdili, že se jedná o obtížnosti 5-6 UIIA o čemž jsme pak často pochybovali. Zdály se nám lehčí, čímž nechci nijak snižovat výkon Gábiny, která se tentokrát nenechala přemlouvat a ochotně se ujala čestné funkce prvolezce. Vzhlem k tomu, že byla nadopovaná analgetiky (údajně kvůli bolesti zubů, ale kdo ví....) se s heslem "neznáš bolest" vydala ověnčená expreskami vzhůzu stylem Adama Ondry. My už jsme se pak s Michalem jenom nechali tahat "na udici".

V rámci genderové vyváženosti jsme tentokrát nechali "tahat" ženu :-)

Zbytek dne (slunce v hlubokém údolí Jizery zapadlo v 15:00) jsme strávili pohodovým lezením, které se postupně změnilo v předmět vášnivých debat v zakouřené hospůdce po cestě domů. Kuchař zřejmě, stejně jako my v lokálu, koukal na bednu, kde Berdych právě projížděl zápas s už nevím kým, takže jsme dostali naše vysněné jitrničky "lehce" připečené. Nakonec i ty chutnaly kupodivu docela dobře a se slevou 10 Kč ještě lépe :-)